Lidé věznění v 50. letech 20. století komunistickým režimem (2003 - 2007)
Spoluautorka Dora Kubíčková
“V našich věznicích není ani jeden politický vězeň; jsou tam pouze kriminální zločinci.”
předseda vlády Viliam Široký, 24. května 1956
Soubor portrétů „Určeni k likvidaci“ vznikl z prosté potřeby zachování vzpomínky na lidi, kteří byli vězněni z politických důvodů v 50. letech 20. století, tedy během nejbrutálnější epizody čtyřicetileté komunistické diktatury v této zemi. Rozhodnutí přispět k podpoře jejich svědectví vznklo v roce 2003. Bylo to v době, kdy rozhodně nebylo těžké získat nepříjemný pocit, že tato společnost na politické vězně a vězeňkyně zcela zapomněla. Je pravda, že v té době byla představena v pražské galerii Langhans série portrétů politických vězňů. Ale zároveň skoro pětina Čechů zvolila do parlamentu nereformované české komunisty, kteří vražedné dílo svých starších soudruhů v podobě tisíců nevinně vězněných a 242 nevinně popravených dodnes schvalují. Věděly jsme zároveň, že část z těch, kdo týrali své nevinné spoluobčany, dodnes chodí mezi námi. A je nutné připomenout, že v té době neběžel ani aktuální projekt Českého rozhlasu Příběhy dvacátého století ani nikdo netušil nic například o Ústavu pro studium totalitních režimů, otevřeném teprve na začátku roku 2008.
Zajímali nás skuteční hrdinové a skutečné hrdinky. A rády bychom zdůraznily, že setkání s nimi patří ke klíčovým zážitkům našeho života.
Pro zachování maximální autentičnosti byly snímky pořízeny převážně v místě bydliště dotyčné/ho za aktuálních světelných podmínek. Pořízení fotografického materiálu trvalo téměř pět let.
(30x30 cm, zvětšenina na barytovém papíru)
(maketa knihy oceněná roku 2008 cenou děkana FAMU)
Věra Pilousková, vězněna 10 let *28. 7. 1924 -> Nechce se mi se k těm věcem vracet. Nerada na to vzpomínám a hodně z toho, co se tehdy stalo jsem už zapomněla. Můj otec byl důstojník, velitel vojenské věznice na Hradčanech. Bratr byl voják (byl v Jáchymově, zemřel v šedesátých letech na leukémii způsobenou ozářením v uranových dolech) a já sama jsem byla zaměstnána u vojenské správy. Snažila jsem se proto pomáhat, komu se dalo. V roce 1950 mě zatkli a putovala jsem do „domečku“ na Ruzyni, pak na Pankrác. Při výsleších nás mlátili. Na Ruzyni jsme přes oči musely mít pásku, abychom neviděly vyšetřovatele a bachaře. Bála jsem se taky proto, že jsme byly na celách s ženami odsouzenými za kriminální zločiny. První noc jsem nespala, protože žena vedle mě byla odsouzena za vraždu.
K výkonu trestu mě převezli do pardubické věznice. Žrádlo bylo mizerný a málo. Měly jsme strašný hlad. Byla jsem na cele se dvěma babičkami. Ty toho tolik nesnědly a nechávaly mi chleba. Mýt jsme se mohly. Ale jen ve studené vodě. Bachaři nebyli nejhorší, ale bachařky – od těch jsme zkusily. Dělaly nám filcungy, nenáviděly nás. Každé tři měsíce jsem měla povolenou návštěvu. V zimě jezdil tatínek a v létě maminka.
Po amnestii jsme se s bratrem potkali na nádraží. Otec s bratrem museli maminku pomalu připravit na to, že propustili i mě. Byl to pro ni šok. Obě děti po deseti letech zase doma. Říkala, že čeká až se vrátíme. Krátce po našem propuštění zemřela.
Půl roku po návratu jsem se vdala, ale tři roky jsem čekala na dítě. Nesměla jsem skoro nic dělat, tak jsem chodila uklízet. Před důchodem jsem na deset let šla dělat těžkou práci do Vodních staveb. Třískala jsem do betonu a čistila mašiny, abych měla vyšší důchod.
Hana Truncová, vězněna 8 let nechce zveřejnit datum narození -> Pocházím z Teplic, kde jsem žila až do svého zatčení.
Nesouhlasila jsem a nikdy bych nesouhlasila s žádnou totalitou. Totalitu jsem poznala jako mladé děvče. Viděla jsem válečná zvěrstva a to stačilo. Po skončení války jsem si představovala svůj život plný cestování a chtěla jsem také studovat. Svoboda ovšem trvala velmi krátkou dobu. Válka skončila v květnu 1945 a v únoru 1948 už tady byl socialismus a tedy další totalita.
Ty hrůzy ze Sovětského svazu byly vidět na konci války. Ten voják, který osvobozoval, tak ten se samozřejmě vítal. Ale pak bylo taky vidět, jak se chovají. Ta hrůza z totality v SSSR, ta byla určitě známá. Myslím, že lidé museli vědět, co se tam děje. Jak vyhánějí lidi na Sibiř, mučí je a vězní v gulazích. Nepřímo to naznačovaly i různé všem dostupné tiskoviny. Například jedna z prvních cestovních kanceláří u nás Uranie, upozorňovala ve svých katalozích klienty, že „nedoporučuje“ cestovat do Sovětského svazu. Jinak Uranie vozila lidi po celém světě.
Po komunistickém puči mnoho lidí emigrovalo. Začalo se hromadně zatýkat. Přišly první monstrprocesy a později tresty smrti. Lidé měli strach. Snažili jsme se pomáhat rodinám zatčených. Sbírali jsme finance. Pomáhal nám jeden slepý člověk, který nebyl nikomu podezřelý. Byl velice samostatný a dařilo se tak vždy doručit zásilku v pořádku na místo určení. Jelikož jsem žila blízko hranic a znala jsem také vstřícného převaděče, tak jsem se také zapletla do převádění různých osob přes hranice. Psali jsme také na psacích strojích protikomunistické letáky a roznášeli je. Zatkli mě v roce 1951. Měla jsem v té době měsíc do svatby. Vdávala jsem se ale až o deset let později. Když pro mě přišli, tak jsem tušila, že to nebude jen na chvíli, tak jsem si vzala přes ramena flaušák, který mi pak dobře sloužil celou dobu pobytu ve vyšetřovací vazbě. Dodnes nevím, jak to vlastně prasklo. Asi to měli dobře profízlované. Zatkli také mého otce, protože jsme měli u nás často na návštěvě mého známého převaděče. Jinak můj otec nic dalšího neudělal. Bylo to kvůli mě. Zatkli také mého budoucího muže. S námi několik dalších lidí.
Vyšetřovací vazba byla ve sklepích pod spořitelnou v Ústí nad Labem. Nebylo tam žádné větrání, jenom byly slyšet zvuky. Byly to samovazby. Bylo to tam skutečně hrozné. Když jste nevypovídala, vezli vás s páskou na očích do Litoměřic na samovazbu a pak zas zpátky. Jeden ručník pro všechny vězně. Prvotřídní temnice, kde není ani paprsek světla. Když vás tam strčí, nevíte ani jak je tam vlhko, jestli je tam plíseň nebo co. Nevidíte. Bachař za vámi zabouchne a je absolutní tma. Nikdy jsem se tmy nebála, ale byl to velmi divný pocit, když nevíte, kam šlápnete. Muselo se chodit dokola. Kdyby tam byl alespoň klid. Ale tam byl rachot, jako kdyby tam byl pekelný stroj. Občas vám šoupli „žrádlo“ v mrňavé gumové misce, v jaké v té době zubaři míchali amalgánové plomby. Neměli jste ani lžíci. Pud sebezáchovy vás donutil to sníst nebo spíš vypít. Ztratila jsem tam pojem o čase. Volali k výslechu ve dne v noci.
Výslechy byly různé, podle druhu estébáka. Dnes bych nikoho z nich nejspíš nepoznala. Také proto, že nám svítili do očí. K výslechům nás táhli s páskou na očích. Bylo to velmi ponižující. Žádný hřeben ani zubní kartáček, do toho ženské potíže a takto jste chodili k výslechu. Nehty jsme neměly čím ostříhat. Na cele vás pozorovali špehýrkou, když jste vykonávala potřebu. Pití jsme neměly. Pila jsem vodu z tureckého zapuštěného záchoda. Hrůza, hrůza, hrůza. Všechno jsem jim podepsala a říkala jsem si, že u soudu budu přísahat na kříž a že tam teprve všechno řeknu. Ale žádný kříž u soudu nebyl.
Odsoudili mě za velezradu a špionáž na 13 let, ztrátu občanských práv a k peněžitému trestu, který nebylo z čeho zaplatit, protože nám vše zkonfiskovali.
Byla jsem přidělena na Kladno do oceláren. Bylo tam strašné prostředí, smrděly tam hrozně různé chemikálie a byla tam těžká práce. První den jsem měla šílenou migrénu, ale pak jsem si musela zvyknout. Prožila jsem tam první vězeňský Štědrý den, kterých pak během výkonu mého trestu bylo ještě dalších osm.
Pak mě přeřadili do Jilemnice. Tam byla malá městská věznice. Bachař si tam vyhrával. Po mnoha měsících jsem slyšela hudbu. Ubikace byla později ve staré továrně. V Jilemnici jsme spřádaly len. Zacházeli tam s námi velmi dobře. Pracovaly jsme s civilisty. Ti nám nosili i jídlo. Lidé tam byli vlídní.
Pak nás převezli do Varnsdorfu, kde jsme pracovaly noční služby v punčochárně.
Odtud jsme šly všechny, kdo jsme měly tresty nad deset let, do Pardubic. Hned při příjezdu nás postavili ke stěně na prudké slunce, kde nás nechali dost dlouho bez vody a jídla stát. Pak přišel náčelník, který nám oznámil, že z tohoto kriminálu nevyjde ani noha před vypršením celého trestu. To naštěstí neměl pravdu.
V Pardubicích na malé cele nás bylo 12. Mezi postelemi nebylo ani metr čtvereční volného místa. Byly jsme promíchány i s vražedkyněmi a jinými delikventkami. Politické byly ale samozřejmě v převaze. Neměly jsme ani kousek soukromí. Nevybíraly jsme si s kým kdo bude žít a trávit celý čas. Náš prostor byl jen v rozměru našeho slamníku. Změnilo se mi úplně vnímání světa.
Při prohlídce u lékaře, i intimní ženské prohlídce, byl vždycky přítomen bachař nebo bachařka. Záleželo jen na nich, zda byli tak diskrétní a otočili se.
Pracovaly jsme mimo jiné na poli, když z místního JZD volali S.O.S. Všechno jsme dělaly ručně. V horku v zimě na poli. Práce na řepě i v mrazu. Oni nestihli sklidit včas. Tak se hospodařilo.
Od konce roku 1959 se začalo propouštět. Měla jsem štěstí a propustili mě mezi prvními na osmiletou podmínku.
Nebyly jsme vůbec připravené na civil. Jela jsem ve vypůjčených o několik čísel větších šatech. Daly jsme si na nádraží společnou večeři. Dali nám nůž i vidličku. Úžasně nám to vonělo. Ještě dnes si to velmi dobře pamatuji.
Bála jsem se jít domů, tak jsem nejprve šla za maminkou do práce.
Tatínek byl z vězení už několik let doma a chodil ještě i ve svém věku pracovat. Nechodila jsem ven, bála jsem se kontaktu s lidmi. Někteří mě i zvali, ale nikdy jsem pozvání nepřijala. Byla jsem vyřazená ze společnosti. Bála jsem se i o ně.
Dlouho jsem nemohla najít práci. S obchodní akademií mě všude chtěli, ale když jsem přiznala, že jsem byla vězněná, najednou měli plno. Nakonec jsem se přes protekci dostala do jeslí k dětem.
Blanka Včeláková, vězněna 7 let a 7 měsíců *22.6. 1926 ->
Rozhodně jsem byla proti komunismu. Měla jsem tatínka, který byl ruský legionář. Ten když vyprávěl něco z doby, kdy nasotupili rudí, jak chodili a zatýkali, to on všechno prožil.
Hned po skončení druhé světové války unášeli agenti KGB u nás lidi, kteří utekli z Ruska před komunismem ještě před válkou, a odváželi je do gulagů.
V roce 1949 po nástupu komunistů k moci jsem byla zatčena a obviněna ze špionáže a odsouzena na 16 let vězení. Z té části jsem odseděla sedm let a sedm měsíců. Moje sestra požádala o milost a tak mi bylo osm roků sleveno. Domů jsem se vrátila 1957.
Žádnou špionáž jsem nedělala. Jeden známý mi dal dvě adresy a požádal mě, abych mu zjistila, jestli tam ti lidé bydlí. Tak jsem mu to zjistila a ten lístek jsem mu zase dala. Když mě zatkli ani jsem nevěděla za co. Až když jsem v roce 1968 žádala o obnovu soudu, tak jsem o sobě četla přes rameno úřednice, že jsem byla odsouzena za to, že jsem dostala za úkol jet tramvají, pod kterou měla být kladena nálož. Jenže v Jablonci nic nevybouchlo, prostě to bylo celé vymyšlené. Navíc jsem na soudním líčení v Liberci řekla, že mě bili při výslechu. Do toho protokolu napsali, že budu ještě znovu souzená, protože jsem je křivě obvinila. Když jsem si to přečetla, tak jsem řekla, že tu žalobu stáhnu, protože by mi bývali ještě přidali.
Zatknout mě přišli čtyři pánové den před Štědrým dnem a vezli mě do starého kláštera v Liberci, kde tenkrát byla zřízena vyšetřovací vazba. Ve vazbě jsem byla až do června 1950. Obvinili nás, že jsme „sever“ Milady Horákové. Bylo nás tam 27 v jednom procesu. Při výsleších mě fackovali, abych se přiznala. Dali nám podepsat různé věci, co si tam připsali, to jsem neviděla. Prostě to celé vymysleli a řekli, že to mám podepsat a poslali mě zpátky do cely. Na cele jsme neměly často vodu, tak jsme pily ze záchoda. Cítila jsem velkou křivdu. Hlavně také proto, že ve vězení byla děvčata, která byla za války v koncentráku. Ještě měla na předloktí vytetována čísla. A v roce 1953 k nám přibyly „retribučky“ - ženy odsouzené po válce na retribuční zákon. Některé z nich znala děvčata z koncentráků. Tak to bylo něco děsnýho. Když jsem se vžila do té situace, že spolu byly na stejné cele. Měly v jedné cele svoje tyranky. Snažily se nevšímat si jich. Prošla jsem řadou věznic i různých druhů prací. Nejdéle jsem byla v Pardubicích a pak v Žielezovcích.
V Pardubicích jsme často musely vypomáhat v JZD. Stávalo se, že nestihli třeba sklidit řepu. Tak jsme v prosinci musely dolovat ze zmrzlé půdy zmrzlou řepu. To jsme musely dělat ještě mimo svou práci ve věznici. Pracovaly jsme navíc i v sobotu a v neděli. Byly jsme ale rády, protože nám tam aspoň dali jídlo. Jednou jsme dostaly švestkové knedlíky, každá dvacet a ještě zbyly na každou dva navíc. Říkala jsem si, že to tam snad ještě dostanu. Běhala jsem dokolečka, aby mi slehlo, ale ty dva knedlíky jsem tam už nedostala. Měly jsme jinak hrozný hlad. To bylo krásné dostat švestkové knedlíky. Ke snídani jsme mívaly černou kávu, ne pravou, byla dost hořká, a suchý chleba. Někdy jen 20 dkg na den. V poledne byla nějaká polévka a vločková kaše posypaná cukrem krystalem. Ta kaše se tak jako táhla. Ani jsem to nemohla vidět. Každý týden jsme měly kynuté knedlíky. Doma jsem je pak dvacet let nemohla jíst. Občas bylo maso a hlavně byl bramorový guláš, kterému jsme říkaly „brgul“. Taky bylo koňské. Oblíbené byly kroupy s krví. Když zbylo, daly jsme si to do ešusu a druhý den o svačině jsme si to daly na chleba a na to cibuli a hořčici. To se dalo koupit v kantýně a taky psí suchary a cukr. Psí suchary jsou úplně bez chuti, ale byly jsme za ně rády. Měly jsme vězeňské peníze. Když jsme neměly kroupy s krví, opekly jsem si chleba na plotýnce, kde se rozpouštěl cín. Na to jsme daly švestková povidla, na to cibuli a u doktorky jsme vyžebraly rybí tuk a tím jsme to pokapaly. To vám byla taková dobrota. Snažily jsme si to zpříjemnit. Některé ženy se učily cizí jazyky. Žily jsme s málem. Měly jsme jen zubní kartáček, hřeben, mýdlo, ani tužku, ani papír.
Z Pardubic jsem putovala do Žielezovců. Tam se chodilo na práci na pole. Proto tam nepouštěli „kopečkářky“ (ženy, které byly souzeny za převádění lidí přes hranice), protože se báli, že se vyznají v terénu a mohly by utéct.
Hodně těžké práce byly hlavně na žielezoveckých polích. Mlátily jsme obilí, pěstovaly tabák nebo jednotily a vybíraly řepu. V pět hodin jsme vstávaly a do osmi večer byly na poli. Trpěla jsem z toho hodně se zády. Pletly jsme taky košíky a dělaly různá řemesla. Bylo to dobré v létě, kdy jsme si mohly z pole nosit zeleninu. Tu nám nechávali.
V zimě se pletly košíky nebo sušil tabák. Na sobě jsme nosily takové kousavé kabáty, kterým se říkalo „halina“. Na spaní jsme měly dvě tenoučké deky, mezi které se dalo prostěradlo. Musely jsme vždycky mít perfektně ustláno. Vše muselo být v rovině. Oni byli tak zlí, že když jste neměli postel, jako když střelí, tak vám třeba zarazili na půl roku návštěvu, nesměly jste napsat ani dostat dopis a tak. Takže když děvčata měly proležený slamník, tak dávaly pod deku třeba kartáč, aby se to vyrovnalo. To ale stejně někdy neprošlo. Strhli to a pak dělali tzv. „filcunky“. To nám prohrabali, rozházeli věci, ječeli u toho, rozpárali slamníky, rozházeli slámu, marmeládu, prášek na prádlo, všechno na jednu kupu nasypali. To když pak člověk přišel, tak div nebrečel, když to viděl. Někdy nás při filcunku nechali stát v prádle v zimě u zdi dlouhou dobu. Ale jako kdyby nás chránil nějaký anděl, ani jedna z nás naštěstí neonemocněla.
Nejvíc se stýskalo těm, které měly doma děti. Mě bylo hlavně líto tatínka. Měl jako bývalý legionář zoufale malý důchod. Sestra musela z místa sekretářky do výroby.
Když jsem vyšla z vězení, cítila jsem se jako pták, který má ustřihnutá křídla. Sestra pracovala v brusírně kovů a já jsem tam šla pracovat taky. Byla jsem tam s jednou přestávkou, kdy jsem byla doma s dcerou, až do penze. Byly jsme hodně špinavé, šátky na hlavě, ale ta práce mi připadala zajímavá. Byla jsem tam ráda.
Když jsme měli v Liberci monstrproces, psalo se o tom i o mě v novinách, jaký jsem zločinec. Když si lidé přečetli, co všechno jsem provedla, museli si asi říct, co jsem to za hrozného člověka. Nemůžu přesto říct, že by se mě po návratu stranili.
Karel Hrubec, vězněn 1 rok Do svých osmnácti let jsem žil normálním životem. Pak nastal zlom, pokusil jsem se podívat do světa a na hranicích jsem byl chycen. Byl jsem odsouzen na jeden rok nepodmíněně. Tento rok jsem strávil v různých táborech na jáchymovsku kde jsem spolu s ostatními vězni těžil uranovou rudu. Po návratu z Jáchymova jsem dostal povolávací rozkaz a protože můj zdravotní stav byl špatný dostal jsem odklad.Po dvou letech jsem byl uznán schopen vojenské služby.Na podzim roku padesát čtyři jsem narukoval k PTP na Smečno u Kladna kde jsem pracoval na dole Nejedlí II.Během vojenské služby jsem onemocněl těžkou infekční žloutenkou. Po asi tří měsíční léčbě ( nemocnice ve Slaném voj nemocnice a Mar. Lázně) jsem byl ze zdravotních důvodů zproštěn vojenské služby.Po odchodu z vojny až do důchodového věku jsem pracoval v různých dělnických profesích naposledy 30 let jako řidič nákladního auta u ČSAD na Žižkově.Jsem rád, že aspoň na sklonku svého života mohu žít v normálním politickém zřízení. Nikdy jsem nevěřil, že se této doby dožiji a jsem rád, že v ní mohu ještě nějakou dobu mohu žít.
Libuše Musilová, vězněna 4 roky 15.10 1926 -> Po válce jsem studovala práva. Právnická fakulta byla vždy politicky citlivá. Byla jsem v klubu akademiků, kteří nesouhlasili s únorovým pučem. Byla jsem členkou studentské odbojové organizace “Šeřík“, která měla kolem sedmdesáti členů. Ve skupině bylo hodně lidí z Gymnázia v Křemencově ulici. Já sama jsem se s nimi seznámila přes Borise Kovaříčka. Byl zde například také Petr Pujman, syn spisovatelky Marie Pujmanové, který se později skrýval v jejich rodinné vile. Ale také ho zatkli. Na přímluvu matky byl však brzy propuštěn.
Naše skupina byla napojená na skupinu “Pravda vítězí“, zaštítěnou generálem Karlem Kutlvašrem. Tato skupina byla téměř od začátku sledována StB.
Když jsem se dozvěděla, že zatkli Borise Kovaříčka, uvažovala jsem o útěku do zahraničí. Čekala jsem spojku ze západu, ale nevyšlo to.
Zatkli mě v roce 1948 na Štědrý den a pustili mě v roce 1952 zas na Štědrý den.
Vazbu jsem strávila na Pankráci. Trvala pět měsíců. Kriminalisté byli ještě smícháni s původními, kteří byli ještě slušní.
Během samovazby na Pankráci jsem se setkala s legendárním šéfem bachařů Peškem. K žádné osobní zkušenosti s jeho metodami vedení výslechu naštěstí nedošlo, přestože ho předcházely zvěsti brutálního vyšetřovatele. Časem byl převelen na Domažlicko, kde byl zlikvidován agentem chodcem.
Běhěm trvání mojí vazby vyslýchali celou moji rodinu. Otec musel odejít ze svého pracovního místa. Do vězení jsem ale naštěstí šla jen já. Byla jsem odsouzena na 5 let.
Karel Bacílek a Boris Kovaříček byli popraveni.
Po soudu jsem se dostala do libereckého komanda a tam jsem byla celou dobu mého trestu. Pracovala jsem ve Varnsdorfu ve výrobně punčoch, kde práce končila ve 14hod. Ale pak nás třeba ještě poslali umýt nádraží po dělnících nebo jiné doplňující práce. Během práce ve Varnsdorfu jsme bydleli v místní věznici a později ve vile, kam naskládali asi 50 vězňů.
Při propouštění, které bylo právě na Štědrý den, to zařídili tak, aby nám ujel vlak. Ještě na rozloučenou nám to “osladili“.
První cesta vedla za sestrou na hory, kde jsem se trochu dávala dohromady a pak jsem hned také hledala práci. Měla jsem nařízeno sžít se s dělnickou třídou. Přes otce jsem získala místo v ČKD, kde jsem pracovala jako uklízečka. Později jsem se vypracovala na svačinářku a nakonec jsem se stala i na nějaký čas vedoucí. Ovšem, než to kádrováci zatrhli. Musela přejít do truhlárny jako truhlářka - montážnice.
V ČKD jsem také poznala svého manžela v křížovkářském kroužku. Její manžel Jiří Musil studoval medicínu, odkud ho z politických důvodů vyloučili, protože šel v roce 1948 v protestním průvodu na Hrad.
Po 1968 jsem přešla do Dřevozpracujiciho družstva, kde jsem byla zaměstnaná až do důchodu.
Plk. Otakar Vinklář, vězněn 6 let a 7 měsíců 27. 12. 1930 -> Od mládí jsem byl proti komunistům. Už ve škole jsme se organizovali a připravovali jsme se, že budeme bojovat o svržení komunistického diktátu. Později, už na vojenském učilišti ve Kbelích, jsem v této činnosti pokračoval. Ze školy jsem vyšel s hodností poručík letectva.
Zatknout mě přišli 9. 12. 1953 uvězněn. Veškerá obvinění jsou vylíčena na patnácti stranách soudního spisu. Dostal jsem 11 let odnětí svobody nepodmíněně. Šest let trestu jsem odpykával v uranovách dolech v Jáchymově na dole Rovnost.
Vězni nesměli pracovat se střelivema a tak jsme vše museli dělat ručně. Pracovali jsme na směny – ranní, odpolední a noční. Paralelně kdykoliv ve dne i v noci probíhaly nástupy. Vězni museli stát za jakéhokoliv počasí seřazeni venku před baráky, než byli spočítáni. Stávalo se, že když bylo nepříznivé počasí, nechali nás bachaři stát nastoupené a sami se šli schovat. Často se také dělaly tzv. filcunky. Při nástupu dozorci (měli jsme pro ně různé přezdívky: Prasečí hlava, Černá Mári, Panenka..) prohledávali baráky a když nic nenašli, tak aspoň vysypali do věcí cukr, sůl…Strava byla otřesná. Byli jsme vděčni za jakoukoliv věc k jídlu navíc – třeba česnek. Byl jsem ze začátku dost zesláblý a vyčerpaný, ale pomohla mi vězeňská solidarita.
Nesměli jsme mít žádnou knížku, kromě tendenčních prorežimních z vězeňské knihovny. Mnozí moji spoluvězni byli intelektuálové a tak jsme se snažili se vzájemně vzdělávat. Skauti znali přírodní pochody, hvězdy, navigaci. Často jsme přemýšleli o útěku, ale 650 m pod zemí se dalo něco takového těžko uskutečnit. Kolem tábora bylo několik pásem drátů. Zažil jsem člověka, který se k nim jen omylem přiblížil, protože v jejich blízkosti pracoval. Dozorce z věže ho okamžitě zastřelil. Měl jsem na šachtě pracovní úraz. Zavalil mě tzv. „komín“, celý velký kus šachetní stěny. Parťáka to zabilo, já jsem měl přeražená žebra. Dodnes mám z toho zdravotní následky. Za celou dobu výkonu trestu jsem měl povoleny jen dvě návštěvy. Po roce 1955 se poměry trochu zlepšily. Byli propuštěni Němci – kolaboranti z druhé světové války.
Půl roku jsem pak ještě strávil v Opavě a roku 1960 jsem byl amnestován. Propustili mě na desetiletou podmínku. Po propuštění jsem měl problémy se žaludkem a asi rok jsem se musel léčit. Na svobodě jsem později pracoval jako soustružník v Kovoslužbě a také jako řidič autobusu. Celý život jsem si ale jako břemeno nesl posudky, které mě diskriminovaly v kariéře. Jako trvalý následek pobytu v jáchymovských uranových dolech trpím astmatem. Mám také zvýšenou citlivost na hluk a zhoršuje se mi sluch.
Po roce 1989 jsem byl rehabilitován a povýšen nejprve na podplukovníka a později na plukovníka.
Ludmila Šeflová, vězněna 6 let 7. 6.1934 -> Narodila jsem se za první republiky. Byli jsme čtyři sourozenci.
Zažila jsem jen chvíli šťastného a bezstarostného dětství. Pak začala válka. Ve škole jsme se museli už jako děti dělit na modrooké s blond vlasy a na ty „černé“. Zažila jsem jako malá výslech na Gestapu, protože nás někdo udal, že jsme zabili na černo prase. Jako rodina jsme pomáhali partyzánům a ke konci války skrývali lidi. Byli jsme už jako děti na tyhle věci vycvičení. Věděli jsme, že nesmíme nic říct a nikdy z nás nikdo nic nedostal.
Před koncem války šli okolo nás ruští vojáci. Jeden z nich vzal maminku kolem ramen a říkal jí:
„Mamuško, tohle vysvobození vám přijde strašně draho. Zbydou vám voči jenom pro pláč.“ Pak přišla chvilka radosti a štěstí po osvobození.
Do smrti nezapomenu na ten plakát, kde byl srp a kladivo a pod nimi napsáno: když tě zachvátí, zahyneš. To byla předzvěst. Pak přišel únor 1948.
Do strany šli lidi, kterí neměli vůbec nic a ti byli nejvíc horliví. Nesměla jsem studovat. Pro děvčata neexistovalo, že by měly nějakou možnost výběru. Když jsem byla z hospodářství, automaticky jsem musela do zemědělství. Muži, kteří měli takový kádrový posudek, mohli do zemědělství nebo se směli stát horníky anebo zedníky. Na vysokou školu se dostal z celého ročníku gymnázia jen jeden a to byl syn ředitele školy. Jak jste neměli hvězdu, tak jste mohli mít jednotky od shora až dolů a nic vám nepomohlo. Na školu šel ten, kdo měl rodiče soudruhy. Podle toho to tady teď takhle všechno vypadá. Když vidím Grebeníčka úplně mi pění krev. Jaký jeho otec byl tyran a jeho syn je dodnes při něm a jakou má pozici a co jsem si zakusila já za to, že jsem dcera kulaka… Mám z toho husí kůži. Komunisti nemají v současné politice co dělat.
Chtěla jsem se vyvázat ze zemědělství. Na národním výboře mi ale řekli: „Pro takovej ksindl kulackej neni nikde ve světě místa, táhni odkud jsi přišla.“ Nakonec jsem skončila u zeměměřičů, ale jen na krátko. Přišel rozkaz, že lidé pracující u zeměměřičů, kteří jsou ze zemědělství, musí okamžitě zpátky. Pořád nás objížděli a sledovali. Tatínek pořád musel chodit na výslechy.
Při zatčení s námi šlo: zločinec první kategorie, návrat nežádoucí. Podepsala to předstedkyně národního výboru, která mě nesla ke křtu, když jsem se narodila. Bylo mi 21. Měli jsme hospodářství 23 hektrarů a pořád jsme byli pod dozorem. Když jsem šla pást dobytek k lesu, tak za každým stromem stál estébák. Bála jsem se vycházet ven. To se dělo dva tři roky. Když jsem šla tancovat, nemohla jsem si vybrat. To byl samý fízl.
Pro tatínka přijelo deset tatraplánů. Naše samota byla obklopena estébákama. Ve čtyři ráno bouchali na dveře, vtrhla k nám ozbrojená garda. Všechno propíchali bodákama tatínek dostal řetězy a odvedli ho. My jsme nesměli ani jít uklízet dobytek. Vyslýchali nás. V momentě, kdy prekročili práh, nic nám už nepatřilo. Maminka dostala podepsat papír, že nic nezcizí a veškerý náš majetek byl zestátněn. Celý den jezdili sem tam jako na manévrech.
Za čtyři dny zatkli mě. Byla jsem s bratrem na poli. Přišli si pro mě tam. Dovolili mi pomoci bratrovi s koňmi domů a pak mě odvedli jen v podprsence a v šortkách. Takhle jsem odešla ze svého domova a už nikdy jsem se tam nevrátila.
Bránila jsem se, říkala jsem jim, že jsem nic neudělala. Bylo mi řečeno: neptejte se, deset let neuvidíte slunce vycházet. Pak mi opravdu těch deset let dali. Za tři měsíce vystěhovali maminku i s bratrem na státní statek k Příbrami.
Odvezli mě do Bartolomějské. Strhli ze mě i to málo, co jsem měla na sobě. Zahodili mi stříbrný řetízek a náušnice a začala prohlídka. Kontrolovali, jestli nemám vši a prosvěcovali mi všechny tělní otvory. To bylo něco tak ponižujícího, že na to do smrti nezapomenu. Hodili mi erární balík neforemného oblečení a pak začaly strašné výslechy. Ve dne v noci se svítilo, nevěděla jsem, jestli je den nebo noc. Výslechy také probíhaly kdykoliv. Strčili mě do sklepa. Byly tam dvě ženy. Jedna pološílená, druhá klečela na zemi a modlila se. Byl tam slamník a turecký záchod. Když nám dali jídlo, otevřely se dveře na malou škvírku a museli jste si pro jídlo honem rychle sáhnout, protože jinak vám bachařka přerazila ruku. Došly na konec chodby a hned to zase sbíraly. Nikdo se nemohl najíst. Jídlo bylo vařicí, člověk by si spálil vnitřnosti. Takže to zase odnášeli plné a vyhazovali. Měly jsme strašný hlad. Výslechy byly strašlivé. Nevěděli jste, co bude za chvíli. Jestli budete žít nebo ne. Dali mi na celu fízlici. Pořád mi ríkala, proč se nechávám mlátit, proč neřeknu, že jsme měli doma zbraně. Říkala jsem, že jsme žádné zbraně neměli, jen nářadí, které jsme potřebovali v hospodářství. Kdo podepsal spolupráci, tak na tom byl snad ještě hůř, než my. Bylo to výslech co výslech: „Podepiš a půjdeš domů.“ Říkala jsem jim: „To mě třeba zabte, ale nikdy to nepodepíšu. To co mám uvnitř to je jediná moje svoboda. Já žádný svinstvo dělat nebudu. Musela bych se za sebe stydět.“ To už mi bylo všechno jedno. Na hygienu jsme měly jednou týdně pět minut i s hlavou. Bachaři se bavili. Muselo to být něco strašnýho hlavně pro starší ženy a těhotné.
Denně jsem slýchala volání o pomoc, vytí, pláč a nářek. Pak mi řekli, že jsem pěkná svině, že kvůli mě a tátovi se mamainka oběsila. Uvěřila jsem, ale nepodepsala. Za půl roku mi jsem měla návštěvu. Nevěděla jsem, co se doma děje. Všichni se od nás odvrátili, protože se báli. Když mi ohlásili návštěvu, nevěděla jsem, kdo přišel. Když jsem viděla zdálky maminčinu hlavu, byl to strašný šok. Tři měsíce jsem nemohla mluvit.
Slyšela jsem bachaře, jak jeden říkal, že mu v cele umírá žena. Druhý mu řekl: „Ať chcípne svině jedna.“
Facka bylo málo. Byla tam v rohu sedátko do trojú chytli za vlasy a třískali o zed: „To se musíš nazpamět naučit a u soudu to říkat. My to z tebe vytlučem!“ Všude byla krev. „Tu krev slížeš nebudeš nám tu dělat nepořádek“, pak mě začali kopat. Pak mi dali svěrací kazajku a vykopli doslova za dveře. „Ešte budeš ráda, když tě vezmem k výslechu.“ Tak jsem šla do temnice. Žádné jídlo ani pití. Hrozná žízeň a hlad a měla jsem takovou bolest. Zavazovali nám oči, když jsme šli k výslechu. Nesměli jsme nikomu vidět do tváře.
Když přišla hodina spaní, rozkázali: „Ulehněte!“. Ale to jste museli ležet na zádech, ruce na dece a nepohnout se celou noc. Jak se někdo obrátil, šel k výslechu. Tak to jste se vůbec nevyspali. Dílem ze strachu dílem z nepohodlí.
Prošla jsem Ruzyní, Pankrácí. Viděla jsem krátce svého otce. V září 1955. Tatínek dostal 13 let, jako vedoucí údajné skupiny. Byli tam nějací lidé, které jsem nikdy neviděla jako členové naší skupiny. Přivedli nějakého muže, aby proti mě svědčil. Udělal to a při rozsudku dostal 11 let. Vykřikl: „Vždyť jste slíbili, když to na ní řeknu, že mě propustíte.“ Za rok potom zemřel. Když jsem slyšela rozsudek deset let, říkala jsem si: „Kolik mi to bude, až vyjdu?“ Všechno padlo. Domov, rodina, láska, jistota. Všechno bylo rozložené. Nikdy jsme už potom nebyli rodina. To se jim podařilo.
Ze všech věznic byly nejhorší Žielezovce. Tam byly široširý lány obehnaný jen větrolamy z akátů. U soudu mi řekli až uvidíte ty lány, kdy za týden nevidíte konce a budete tam dřít, tak si vzpomenete, že jste měla podepsat. Říkala jsem si, že takové pole neexistuje. Pak jsem jim ale musela dát za pravdu.
Vstávalo se za tmy. Neměly jsme pojem o čase. Návštěva a dopis byly povoleny jednou za tři měsíce. Nikdo tak daleko ale nemohl jet. Rodiny většinou živořily a nemohly si cestu dovolit. Měly jsme strašný hlad a hlavně žízen. Na ubikaci nás bylo třicet. Voda byla pětilitrový džbán na pití, mytí a splachování. Ze žízně jsem měla srdeční kolaps. Bylo 45 stupňů horka. Na pole nás vozili v dobytčácích. Tabák se pěstuje v blátíčku. Měly jsme z toho ledviny nadranc. Pořád jsme měly všechno mokré a zablácené. Nebylo to ani kdy ani kde sušit. V zimě jsme měly jen kbelík uhlí na noc. Kradly jsme proto pražce z kolejí. Ale vždycky nám je našli při vstupu do tábora. Byl tam jeden věčně ožralý kočí. Jednou mi ostříhali vlasy a dali mě do korekce, protože si mysleli, že jsem se barvila cibulí. Měla jsem vlasy zesvětlalé ze sluníčka. Korekce byly podzemní díry, kde někdo seděl, někdo ležel, protože výš se zvednout nemohl. Často tam lidi umírali. Zažila jsem jednu ženu, která zešílela. Tohle zažít je prostě opravdu strašné. Lidé můžou zešílet z radosti i z bolesti. Když nás v roce 1960 pustili na amnestii, bála jsem se, aby se něco nestalo mamince.
Měla jsem těžký úraz páteře, kdy mě jedna bachařka srazila z kvádru slisovaného krmení pro dobytek. Bachařky byly zvyklé bez rozmyslu střílet. Na záchod jsme směly, ale musela nám být vidět hlava a nohy. Střílely i po stínu. Střílelo se pořád. Něco jsem bachařce říkala, bachařka si sundala samopal strčila do mě, spadla jsem z toho kvádru a ještě na mě střílela. Měla jsem těžký úraz páteře, nemohla jsem udržet stolici ani moč. Převezli mě do Pardubic do nemocnice.
Po propuštění jsem neměla kam jít. Každý člen naší rodiny měl určené místo pobytu v jiné oblasti. Neměla jsem nic na sebe. Nahá jsem se narodila, nahá jsem šla do vězení a nahá taky z vězení. Neměla jsem vůbec nic, jen trochu peněz. Musela jsem si koupit za dvě stovky v Příbrami šaty, abych nemusela chodit ve vězeňském eráru. Do tří dnů jsme museli mít práci.
Tatínek mi představil manžela a já ho nechtěla. Byla jsem docela pohledná. Můj pozdější manžel seděl s mým tatínkem a bylo to tatínkovo přání, abychom se vzali. Toužila jsem mít rodinu a neměla jsem rodinu a neměla jsem domov. On domov měl.
A tatínek si to přál. Za necelé tři měsíce jsme se brali v půjčených šatech. Říkala jsem si, snad si nějak zvyknu.
Švagr byl na Cibulkových seznamech. Jsem přesvědčená, že on může za neštěstí naší rodiny. O mě rozhodovali celých 45 let komunisti. Bratr musel k PTP do Karviné do dolů na čtyři roky.
Když nás pustili na amnestii, měli jsme desetiletou podmínku. Nesměli jsme mluvit o ničem. Komunisti mají strašně slabou paměť. Sešla jsem se s člověkem , který mě tam dostal a řekla jsem mu, že jsem jeho živý svědomí. Chtěla jsem se jim připomenout za ty, kteří to celé nepřežili.
Moje rodiště a kořeny byly pro mě to nejdůležitější. Ani bych neemigrovala. To všechno mi vzali a dokonale zničili. Z mého rodného domu jsou rozvaliny a nemůžu tam už nikdy jet, protože to neunesu.
Jitka Malíková, vězněna 7 let *1936 -> V roce 1949 jsem u sebe nechávala bydlet člověka, který po komunistickém puči emigroval a pak se vracel do ČSSR jako agent chodec. Poprvé mě zatkli v roce 1951, ale po osmnáctihodinovém výslechu mě propustili. Ne na dlouho. V roce 1953 mě soudili v rámci katolických procesů jako vůdkyni smyšlené protistátní skupiny. Byla jsem třetí rok na medicíně. Odsoudili mě za velezradu na jedenáct let.
Rok jsem byla v Ruzyni, pár dní na Pankráci a pak mě odvezli do Želiezovců. Bylo zde uvězněno okolo sedmi set žen. Podmínky byly tvrdé. Bydlely jsme v barácích, které původně sloužily za obydlí ovcím. Věznice v Želiezovcích byl obrovský statek, který původně patřil bohaté maďarské šlechtické rodině. Nyní veškeré práce vykonávaly vězněné ženy. A to byla opravdu tvrdá dřina.
V roce 1959 mě převezli do Trnovců u Nitry. Tam byl lágr pro vícekrát trestané. Setkala jsem se tu s romskou ženou odsouzenou za protistátní činnost. Jmenovala se Luďka Danihelová. Byla z Bratislavy. Nikdy jsem ji už neviděla. V Trnovcích jsem dostala žaludeční vředy, tak mě převezli do Pardubic, kde byla lehčí práce.
Propustili mě v roce 1960. Vrátila jsem se k matce, které nedali tenkrát ani důchod.
Josef Ostravský, vězněn 1,5 roku a 3,5 roku V roce 1949 jsem byl odsouzen Státním soudem Praha za rozvracení a sdružování proti státu rozsudkem: „Jako mladistvý jste byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně.“ Trest byl vykonán v Ústavu pro mladistvé v Zámrsku u Vysokého Mýta. Po dobu tohoto věznění byl vojenský režim, což na nás zanechalo neblahý dojem.
V roce 1952 jsem byl odveden k Pomocným technickým praporům (PTP) s klasifikací E (politicky nespolehlivý), kde jsem sloužil 27 měsíců.
V roce 1961 jsem byl odsouzen Vyšším vojenským soudem za velezradu na 15 let nepodmíněně. Tento rozsudek byl Nejvyšším vojenským soudem snížen na 3 a půl roku srozhodnutím: ztráta čestnýc občanských práv na 5 let, ztráta vojednské hdonosti (nadporučík v záloze), propadnutí majetku. Vězněn jsem byl ve věznicích Leopoldov, Jáchymov a Mírov. Bylo s námi zacházeno jako s méněcennými občany, při výslechu i s tělesnými tresty, což bylo pro nás všelmi ponižující.
Škoda strávených let života za mřížemi, což nemůže mi nikdo vynahradit.
Pavel Tunák, 10 let v gulagu 15.10.1925 -> Okolnosti, za kterých mě v roce 1945 NKVD odvlekla do gulagu v SSSR diktovala válka. Pracoval jsem v ružomberské elektrárně. Město čelilo útokům partyzánů a Němci potřebovali lidi na pomoc u zátarasů. Byli jsme naveleni také, ale po práci jsme byli tak unaveni, že jsme neuposlechli a šli se vyspat. Ještě v noci nás přišlo Gestapo zatknout a ocitli jsme se ve vězení. Díky známostem jsme se dostali z vězení do kasáren, odkud nás po výcviku přidělili na hlídání mauzolea Andreje Hlinky. Zaútočili na nás ruští partyzáni. Mého kamaráda zastřelili a já jsem zasáhl jednoho z Rusů a sám jsem také byl postřelen a ztratil jsem vědomí. Druhý den osvobodila Ružomberok Rudá armáda a někdo mě udal. Opět jsem zraněný skončil ve vězení.
Následoval transport směrem na Západ. K jídlu jednu rybu, v které bylo víc soli než masa, kus chleba a jednou za den napít vody. Celou cestu jsme museli sedět s roztaženýma nohama a držet se kolem pasu vězně před sebou. Měli jsme být nasazeni do první frontové linie do těch nejhorších bojů. Než jsme dojeli, válka skončila a auta se obrátila na východ do Polska a pak stále dál a dál na východ. První zastávka byla v Osvětimi, pak následoval transport do Minska. Tábor byl ve staré ponuré pevnosti za městem. Nad branou hlásal velký rudý nápis slávu Říjnové revoluci a Stalinovi. Uvnitř lágru byly na všech barácích upevněny pěticípé hvězdy a prapory. Všechno červené. Působilo to jako divadelní kulisy. Později jsme si připadali jako v rudém pekle s opravdovým Luciferem. Byli jsme tu vězni nejrůznějších národností. Rusové se rychle zorientovali, spojili se a začali nás šikanovat. Brali nám půlku našich přídělů jídla, hráli karty o naše oblečení. Místo něj jsme pak dostali vojenské kalhoty a rubášky celé od krve, provrtané kulkami. Tak jak je svlékli z mrtvých vojáků, než je naházeli do společných hrobů. Byli jsme z toho úplně otřeseni.
Budíček byl v pět ráno. Dežurný bušil kusem železa do kolejnice. Do baráků vtrhli vojáci a stahovali nás z paland. Po sčítání v pětistupech jsme pochodovali do jídelny. Dostali jsme polévku ze slaných ryb nebo sušeného tuleního masa. Byla tak řídká, že nemělo cenu jíst lžící. Následovalo 150 gramů řídké kukuřičné kaše a 160 gramů chleba. Nesměli jsme jíst déle než 10 minut.
Prošel jsem tábory, kde jsme se jako mátohy potáceli vyhladovělí a zmrzlí při těžbě dřeva. Mrazy dosahovaly až 52 stupňů pod nulou. Naučili jsme se zabíjet potkany a krysy, kteří byli stále věrně s námi ve všech táborech. Při nekonečných transportech stále dál na východ v létě v úmorných vedrech bez vody i několik dní a v zimě v nepředstavitelných mrazech jsme museli sedět s roztaženýma nohama a držet se vězně před sebou. Ty kteří zemřeli, jeli třeba ještě dva dny s námi ve vagóně, než nám dovolili je vynést ven.
V lágrech jsme se při každém návratu z práce dívali na ohlodané zbytky kostí svých kamarádů, kteří utrpení v gulagu nepřežili a které se nikdo ani nenamáhal pohřbít. Dravá zvěř se o ně postarala.
Každý tábor měl kolem sebe čtyři zóny mohutných a nebezpečných zátarasů. Plot s hustě propleteným ostnatým drátem, který byl pod napětím. Za ním se zvedala přes tři metry vysoká ohrada z kulatiny se zašpičatěnými konci. Následoval pás vysypaný pískem, v němž by se dobře otiskly stopy prchajícího vězně. Dva metry široká písková zóna končila další zašpičatělou hradbou z kůlů a za ní byli přivázáni cvičení psi. Poslední překážkou byl půl čtvrtého metru hluboký příkop naplněný bahnem (třaslavkou). Bezpečností opatření jak se zdálo spíše sloužili k ochraně našich dozorců před civilním obyvatelstvem. Neumím si představit, že by někdo z nás mohl ve stavu, v jakém jsme byli uprchnout do prostoru sibiřské tajgy. Znamenalo by to jistou smrt.
Domů jsme nesměli dát žádnou zprávu. Rodinám poslali naše úmrtní oznámení, o kterých my jsme ale nevěděli a bylo to vyřízené. První dopis jsem napsal až po devíti letech a šesti měsících. Těsně před svým návratem.
Matka mě nepoznala. Řekla mi, že její syn ve čtyřicátém pátém zemřel, že má na to papír. Rozplakala se, uvařila mi bílou kávu a dala mi velikonoční koláče.
Jan Janků, vězněn 7 let *21. 3. 1921 -> Byl jsem skaut a ještě k tomu věřící. Nenáviděli jsme komunisty a oni nenáviděli nás. Pomáhali jsme lidem za hranice. Při jedné akci byl zastřelen náš vedoucí a nakonec udělali zátah i na nás. Dostal jsem ve vykonstruovaném procesu trest smrti, který mi změnili na dvacet let. Byl jsem převezen do věznice na Mírově. Dostal jsem se na kněžské oddělení. Duchovní ve věznicích zažívali neuvěřitelné utrpení. Je nenáviděli komunisté ze všech nejvíc. Mnozí byli v pokročilém věku. Nikdo na to nebral ohled. Museli plnit normy, dřít jako my mladí. Tresty a bití dostávali možná ještě víc, než my. Jeden z nich mi zemřel přímo v náručí.
Náhodou se mi podařilo se dostat do vězeňské nemocnice jako pomocník v lékárně. Vyrobil jsem si cameru obscuru z krabice omotané černou lepenkou. Fotil jsem na rentgenový materiál. Mám je dodnes schované. Taky jsem vyráběl přívěsky na krk ze zubního kartáčku a hodně jsme dělali sošky z chlebové střídky.
Propustili mě roku 1957 na Vánoce. Byl jsem zbaven občanských práv na deset let. Pracoval jsem jako posunovač u dráhy, později jako vlakvedoucí.
František Přeslička, vězněn 2 roky a 4 měsíce 15.12.1933 -> Narodil jsem se v rodině obchodníka zbožím smíšeným. Jsem pokřtěn jako římskokatolík a v tomto duchu jsem byl také i s mými dvěma sestrami vychováván. Po absolvování základní školy jsem ihned v 1947 nastoupil jako učeň do našeho obchodu, poněvadž v prosinci 1946 zemřel můj otec. Toho jsem tak musel v rámci svých sil nahradit. Matka se musela ještě starat o mé starší sestry.
Záhy po únoru 1948 jsem se sešel v hasičském samaritánském kurzu s několika mladými lidmi stajnéhjo smýšlení, především co se týkalo bolševické hrozby v naší vlasti. Nespokojenost vyústila mimo jiné ve vydávání protikomunistických letáků. Kolegové zlikvidovali několik komunistických skříněk. Také jsme rozšiřovali Pastýřský list arcibiskupa otce Berana. Já sám jsem měl další aktivitu v Hostýnských vrších na Trojáku, kde se v té době ukrývali lidé, kteří pak chtěli emigrovat. Zde jsem také předával pro zásobování ukrytých potravinové lístky, které jsme mohli v obchodě postrádat. Shodou náhod došlo k prozrazení této naší činnosti a následovalo stíhání. Nejdříve vyšetřování na StB v Olomouci a poté soudní vazba v pankrácké věznici v Praze. Rozsudkem státního soudu na Pankráci ve dnech 29. – 31. 8. 1950 jsem byl odsouzen k osmi letům vězení, jako mladistvému mi byl tento výměr snížen na polovinu, tedy roky čtyři. Trest jsem odpykával ve vězení pro mladistvé v Zámrsku u Chocně. Z výše uvedeného jsem odseděl dva roky a čtyři měsíce a zbytek mě byl stanoven podmíněně s pětiletou zkušební dobou. Po propuštění pro mne nebyla jiná práce, než doly nebo těžký průmysl. Nastoupil jsem tedy zaměstnání v přerovských strojírnách, kde jsem se zaučil na zámečníka, později jsem pracoval jako svařeč kovů. Po částečném uvolnění režimu jsem se v šedesátých letech vrátil do obchodu, kde jsem pracoval jako vedoucí různých prodejen. V roce 1990 jsem byl v březnu jmenován do rekonstruovaného MNV jako místostarosta za Lidovou stranu. Pak jsem ještě pracoval jako člen městské rady, zastupitelstva a doposud jako člen komisí rady města Přerova. Od roku 1990 jsem byl také členem Konfederace politických vězňů ČR, kde v současnosi pracuji, jako předseda pobočky.
Vlastimil Maier, vězněn 10 let Byl jsem odsouzen na základě obvinění podle par. 78 a 86, tj. velezradu a sabotáž. Založili jsme skupinu proti KSČ v době, kdy se zakládala družstva JZD a rolníci byli likvidováni. Týkalo se to i soukromých obchodníků, mezi nimiž byl i můj otec.
Zatkli mě i mého komplice za rozšiřování letáků a akcí proti KSČ. Přišli na to podle stroje, na kterém jsem tyto letáky tiskl. Byl jsem zaměstnán u n.p. MEZ, kde jsem tyto letáky tiskl.
Po odsouzení v Brně jsem byl odsunut do jáchymovských dolů. Byl jsem zařazen na tábor 12, který byl znám jako tábor smrti. Měl jsem smůlu. Byl jsem stár 18 let a byl jsem dosti vylekaný. Co jsem viděl hned při příchodu na tábor byli tři mrtví vězňové, kteří zahynuli při práci v dole. Zažili jsme mnoho hladu a trpení. V největších mrazech, které bývají v Krušných horách, jsme při přijimači museli stát nazí dvě i více hodin. Někteří starší vězni plakali. Dostávali jsme osminku chleba na dva dni. Zažili jsme takový hlad, že někteří mladí lidé jedli zubní pastu a papír. Dnes se na to špatně vzpomíná. Prošel jsem pěti koncentračními tábory. Na některém bylo líp, někde hůře. Celkem jsem pobyl ve vězení téměř deset let. Měl jsem údajně asi pět pokusů o útěk, což se nezakládalo na pravdě. Toto se dělo vždy, když potřebovali někoho potrestat. Kdo nesplnil normu šel automaticky do korekce a to při příchodu na tábor z pracoviště šachty. Zažil jsem stávky nás muklů (MUKL - muž určený k likvidaci) a jiných pokusů o útěky. Někteří byli při pokusu zastřeleni, jiní strávili v korekcích měsíce. Nevzpomínám si na tyto události rád, i když se mi i po takto dlouhé době o těchto událostech zdá. Drželo nás pomyšlení, že to praskne. Propuštěn jsem byl z věznice Leopoldov, ve které jsem byl asi pět let. Po propuštění jsem musel nastoupit jako dělník do MEZu, i když mám obchodní školu. Byl jsem sice rehabilitován, nikdy jsem nedosáhl postavení, které jsem měl v mém životě v plánu. Je mi 71 let a již od života nemohu očekávat nic, jen se dožít požehnaného věku. Jedině mé mládí mi dovolilo čelit osudu, který mě potkal.
Dr.Ladislav Dvořák, vězněn 5 let V době komunistického únorového puče jsem vykonával vojenskou službu. Po propuštění jsem se hlásil o místo učitele v Táboře. Počátkem července jsem se zúčastnil posledního všesokolského sletu v Praze. Byl jsem zatčen, protože jsem provolával heslo: „Ať žije prezident Beneš!“. Dostal jsem za to desetidenní trest a byl jsem suspendován a jako takový jsem měl také nárok na pouhou polovinu svého dosavadního platu.
V roce 1949 začalo zakládání JZD. Komunisté propagovali čtyři druhy JZD. Družstvu nejnižšího druhu se říkalo družstvo sousedské výpomoci. Takové vzniklo i u nás v obci. Mělo asi deset členů. Byli to většinou bezzemci. Tato doba postihla velmi těžce celou moji rodinu.
Můj otec měl velký statek. Byl to čestný člověk a dobrý hospodář. V naší obci Hoštice na táborsku se těšil velké úctě. Byl opakovaně zvolen předsedou Národního výboru. Po roce 1946 se stal členem České strany národně socialistické. Zásluhou jednoho fanatického bolševika, který se do naší vesnice přistěhoval se mnoho změnilo. Vzniklo JZD bez pozemků. Zaměřili se na mého otce. Nejdřív ho lákali a chtěli získat i mého bratra, který byl duší i srdcem sedlák, jako otec. Oba vstup do JZD odmítli a otec rezignoval postupně na své politické funkce. Začal nátlak. Používání různých sankcí, domovní prohlídky,terorizování agrotechnickými lhůtami. Když ani to nepomáhalo, bylo použito nařízení o vykupování zemědělských strojů. ONV posílal výkupní komise, které stroje vykupovali za směšné ceny. Byly to krádeže pod rouškou zákona.
Při jedné domovní prohlídce u rodičů, zabavili příslušníci SNB dva vojenské německé přijímače a radiové součásti. Následně mě zatkli a vyšetřovali. Sice mě propustili a mohl jsem dál učit, ale klid jsem neměl.
Učil jsem v té době v Milevsku. Jednou jsem přišel na vyučování a třída byla nezvykle zamlklá a nemohl jsem z nich dostat, co se děje. Kolegyně mi řekla, že jeden žák z té třídy byl zastřelen při pokusu o přechod hranic a jeho otec zraněn. Nezastavili se ani před vraždou dítěte.
Ministerstvo školství zavedlo kádrovací komise. Kdo měl dobrý dělnický původ, dostal doporučení na střední školu. Tak mnoho talentovaných dětí, často těch nejlepších, skončilo v učení. Protestoval jsem a tak mi zakázali učit. Po těchto zkušenostech jsem začal vážně uvažovat o emigraci.
Bratr byl odveden na vojnu. Byl přidělen do útvaru PTP. V roce 1952 odtud utekl a chystal se k útěku přes hranice. Zradil ho jeho společník a bratr se vrátil domů a skrýval se. Na jaře se vypravil na Moravu a chtěl dál na Slovensko, kde se chtěl pokusit o přechod do Rakouska. Jel na kole v montérkách, aby vypadal jako dělník. V červnu nám bylo oznámeno, že bratr byl nalezen utonulý v řece Moravě. Pohřbili ho rychle. Od hrobníka jsme se dozvěděli, že měl tržnou ránu u oka.
Já sám jsem byl neustále potahován po různých soudech, stále na mě vytahovali staré věci a já se musel dál a dál odvolávat. Snažili se mě vysílit a dotlačit k poslušnosti.
V srpnu roku 1953 jsme sklidili obilí. Hned na druhý den přijela dvě auta. Velitel likvidačního komanda oznámil otci, že je vzat do vazby pro podezření ze sabotáže a mě oznámil totéž. Když nás odvezli, udělali domovní prohlídku a vše rozházeli. Odpoledne dostala matka výměr, kde se oznamovalo, že ONV ruší celé rodině právo na užívání bytu v Hošticích. Jako náhradu nám dali byt v Jankovských Otradovicích. Odůvodnění okamžitého výkonu, ke kterému není právo odvolání – veřejný zájem. Ráno přijelo jedno nákladní auto, které mělo odvézt věci z celého statku. Co se nevešlo, propadlo státu. My s otcem jsme o těchto věcech neměli ani tušení. Po třech dnech mě propustili a dali mi jen lístek s novou adresou. Otce eskortovali do Prahy. Věděl jsem, že ani já dlouho na svobodě nezůstanu. Stejně jako otec, jsem očekával obvinění za pomoc bratrovi při útěku. Uvažoval jsem znovu o emigraci, ale matka mě prosila, abych to nedělal. Ztrátu dalšího dítěte by nepřežila.
Zatkli mě v září. Z votické vazební cely jsem putoval s černými klapkami na očích do Bartolomějské ulice v Praze. Za půl roku jsme měli s otcem soud v Benešově. Obžaloba mě označila jako nepřítele lidově demokratického zřízení, jako spojence agenta z Vatikánu (farář z obce Věžná) a potenciálního emigranta. Vyslechli jsme si nechutné řeči o kulacích, vykořisťovatelích lidu. Otec dostal dva a půl roku, matka dostala jeden rok podmíněně na dva roky a já jsem vysloužil pětiletý trest. U všech obviněných bylo vysloveno propadnutí jmění a ztráta občanských práv na tři roky. Otec putoval do Plzně, já do Jáchymova. Vystřídal jsem různé tábory. Ten poslední byl Bytíz u Příbrami. Po propuštění jsem šel na Svatou horu se pomodlit. Po pěti letech jsme se kromě bratra Jiřího sešli zase všichni doma, pokud se tak našemu vynucenému působišti dalo říkat. Měl jsem velké problémy se sháněním práce, dělal jsem dělnické profese. Na povolání učitele jsem nesměl ani pomyslet. Do školy jsem se vrátil až po patnácti letech.
Květa Hamplová, vězněna 9 let *1923 -> Studovala jsem v Brně sociálně právní školu. Můj otec byl bývalý legionář a zarytý antikomunista. Manžel byl bohatý advokát. Po únoru jsme chtěli emigrovat. Někdo nás pravděpodobně udal. Když nás zatkli, bylo nám oběma dvacet pět let. Absolvovali jsme kruté výslechy. Chtěli z nás vymlátit přiznání. Ale nebylo k čemu se přiznat. Ve vykonstruovaném procesu z nás udělali skupinu osmi lidí a odsoudili nás za protistátní činnost. Dostala jsem deset let, manžel čtrnáct.
První věznice po Pankráci byla na Kladně. Byly jsme na barákách společně s vražedkyněmi a zlodějkami. Pak jsem putovala do Rakovníka, Mladé Boleslavi a Pardubic. Tam byly ženy, které dostaly doživotí. Bývalé poslankyně a ženy z elitní společnosti. Musely tvrdě pracovat a snášet vězeňský život. Měly jsme tam zvlášť krutého náčelníka bachařů. Byl to Rus. Buzeroval a týral nás. Třeba uprostřed noci se nezdráhal nás nechat unavené z práce nastoupit a přepočítat. Z Pardubic jsem se dostala do Želiezovců. Tam byla opravdu nesnesitelná dřina v zemědělství. Fyzicky jsem ten nápor nezvládla, tak mě poslali zpět do Pardubic. Po devíti letech mě propustili. Neměla jsem vůbec nic. V našem bytě bydlel jeden z našich vyšetřovatelů. Používal naše věci a my jsme neměli na nic nárok. Manžela pustili po jedenácti odseděných letech. Vrátil se z Leopoldova s těžkou tuberkulózou. Chtěl si z našeho bývalého bytu koupit jeden obraz, ke kterému měl vztah. To ovšem nepřipadalo v úvahu. Žili jsme, jak se dalo. Já jsem pracovala v hospodě a pak ve sběrně surovin.
V roce 1968 nám někdo volal. Nepředstavil se. Říkal, že jdou po mém muži, ať emigrujeme. Sbalili jsme se, nasedli do fiátka a odjeli jsme do Rakouska. Manžel měl nabídku z Mnichova. Byl vzdělaný a skvělý advokát. Odmítl to, protože toužil usadit se ve Švýcarsku. To se nám nakonec podařilo a získali jsme tam oba místo v bance. Naši přátelé ze Švýcarska nám nevěřili, co jsme všechno prožili. Neuměli si to absolutně představit.
Marie Jiříkovicová, vězněna 11 let *5. 8. 1918 -> Podle usnesení Vyššího vojenského soudu v Příbrami, kterým byla rehabilitována, se měla podle obžaloby „spolčit s ostatními obžalovanými a pokusit se o „zniční lidově demokratického státního zřízení“. Dále ve spolupráci se spoluobviněnými „vyzvídala a vyzrazovala ve značném rozsahu a po dlouhou dobu státní tajemství cizí moci“.
Sama Marie Jiříkovicová ke svému případu napsala: „Po válce, v roce 1945, jsem byla zaměstnána na ministerstvu vnitra, kde jsem se seznámila s Václavem Knotkem a Oldřichem Šormem, kteří koncem února a v létě roku 1948 odešli v našem kraji přes hranice. Knotek byl jako důstojník zahraniční armády po únoru 1948 bezprostředně ohrožen zatčením, proto mě požádal o pomoc při odchodu do zahraničí, což se uskutečnilo ještě v únoru. Bylo domluveno spojení na jeho rodinu přes britské velvyslanectví, aby I je dostal do bezpečí. Když se v létě vrátil, byl zatčen a spáchal sebevraždu, musel uprchnout I jeho příbuzný Oldřich Šorm, jemuž jsem také zprostředkovala přechod hranic. Spojení se zahraničím trvalo různým způsobem a skončilo v roce 1951. Bohužel v Severních Čechách zůstala skupinka, do které se dostal agent StB a dozvěděl se o všech, kteří měli nějaký vztah ke Knotkovi a Šormovi, takže jsme byli pozatýkáni. Já v červenci 1953. Po vyšetřovací vazbě v Praze, Hradci Králové a Ruzyni jsem byla v červnu 1954 odsouzena na 25 let. Po krátkém pobytu na Pankráci jsem byla 6 roků v Pardubicích, po amnestii v roce 1960 převezena na Bory, odkud jsem byla propuštěna v září roku 1964 na podmínku.“
Jiří Mesicki, vězněn 10 let *10.2.1925 -> Po naší zkušenosti s nacisty bylo pro mnohé z nás přirozené odporovat nové tyranii. Pro mnohé z nás byl odboj služba vlasti a národu. U mě je to jinak. Nejsem nijak zvlášť připoután k téhle zemi. Chtěl jsem bojovat proti diktatuře. Bojoval jsem za demokracii, protože to je moje přesvědčení. Nezáleží mi na národu nebo zemi. Udělal bych to kdekoliv.
Pamatuji si moc dobře na náš poslední veřejný protest proti vládě komunistů. Bylo to 25.2.1948, kdy jsme jako studenti demonstrativně táhli na Hrad, ale už to bylo vlastně všechno ztraceno.
Vyhýbal jsem se spojení s jakoukoliv větší odbojovou skupinou. Věděl jsem, že čím víc lidí je do něčeho zapojeno, tím je větší riziko prozrazení. Nás bylo jen pět. Čtyři kluci a jedna dívka, všichni studenti práv. Jeden měl přístup k důležitým vojenským dokumentům, protože jeho otec zastával vysokou funkci v armádě. Opisoval jsem je a chtěl je s pomocí svého spolužáka, kterého jsem znal od našich třinácti let, poslat na Západ. Netušil jsem však, že tento dobrý přítel je napojen na jinou, velkou ilegální skupinu. Pracoval jsem usilovně, aniž bych věděl, že zatím v Železné Rudě byli chyceni dva členové zmíněné organizace s materiály, které jsem přepisoval. Netrvalo dlouho a den před mým plánovaným odjezdem na Západ mě v půl třetí ráno doma v posteli zatkli.
Odvezli mě do Bartolomějské ulice. Na rukou jsem měl pouta s vyrytým nápisem Gestapo. Měly zvláštní vlastnost. Jakmile jsem jen trošku pohnul rukama, utáhly se o jeden zoubek. Celou dobu, kterou mě vyslýchal, si vyšetřovatel vyklepával fajfku o mou hlavu. Po výslechu mě téměř nemohli dostat z pout, jak hluboko se mi zařízly do zápěstí. Vyslýchali mě celé dny, deset až patnáct hodin bez přerušení. V cele nás bylo asi třicet pět. Do koupelny nás pustili jen jednou týdně, kde jsme se mohli umýt v kovovém žlabu. K jídlu jsme měli ráno černou kávu – černý a hořký odvar v šálcích vyrobených z plechovek od konzerv. V poledne půl hrnku hnusné polévky a pár brambor v nějaké omáčce. Jednou někdy dvakrát týdně kousek masa nebo knedlík. Všechno jídlo smrdělo. Večer zase polévka a kousek chleba. Přečkali jsme to díky balíčkům, které jsme mohli dostávat jednou týdně z domova.
V červenci mě převezli na Pankrác. Vězeňští dozorci pocházeli často z řad bývalých legionářů první světové války. Brzy však odcházeli do důchodu a vystřídaly je svině z Lidových milicí.
Byli jsme společně s lidmi, kteří čekali na trest smrti. V pankrácké věznici vypouštěli vždycky na noc co vnitřních dvorů hlídací psy. A každou noc před ranní popravou ti psi hrozně vyli. Zřejmě to cítili. Bylo to hrozné – vždycky, když ti psi v noci vyli, věděli jsme, že druhý den brzy ráno bude zas někdo popraven.
Moji přátelé a já jsme před soudem dělali hrdiny, ale bylo nám zle. Tři z nás dostali trest smrti provazem, dvěma pak změnili trest smrti na těžký doživotní žalář a třetímu na dvacet osm let. Pak nás odvezli na Bory, kde jsme měli strávit zbytek života.
Ostříhali nás do hola, oblékli do vězeňských šatů, pokud se to vůbec šaty dá nazvat. Blůza mi byla malá; dřív byla součástí uniformy německého policajta, jen z ní odpárali hákový kříž. Zato kalhoty byly ohromné. Vypadal jsem v nich jako klaun. Jídla zde bylo co do množství stejné, ale chuť byla trochu lepší. Jedna změna byla velmi patrná: zelí zde bylo modré, na Pankráci zelené. Přestože jsme byli vlastně v zoufalé situaci, měli jsme dobrou náladu a sršeli jsme žerty. Nejdůležitější bylo, že jsme naživu. Věřili jsme, že Západ začne válku. Nepochybovali jsme, že v nové válce Američané zvítězí. Jen jsme se obávali, aby nás předtím komunisti v celách nepovraždili.
Brzy jsme se dozvěděli, že jsou postiženy i naše rodiny. Rodinní příslušníci se museli ze svých bytů odstěhovat do různých pastoušek, jejich děti musely dojíždět kilometry daleko do školy a všichni těžko sháněli nějakou normální práci. Mnoho z nich hladovělo.
Z Borů mě převezli – naštěstí jen na čtrnáct dní – do pracovního tábora v Libkovicích. Bylo to hrozné. Bydleli jsme v dřevěných barácích, nocovali téměř na holém prkně. Na to moje při každém otevření dveří nafičel z venku sníh.
Odtud jsme putovali do Jiřetína. Tam to bylo lepší. Byli jsme v menších místnostech po dvanácti lidech. Pracovali jsme v dole. V partě byl jeden civilní horník, který pro mě mnoho udělal. Navštívil např. mé rodiče, kteří mi pak přes něj posílali jídlo. Poměry nás zlákaly k přípravám na útěk. Samozřejmě to prasklo. Následovala eskorta do Mostu. Strčili nás po jednom do korekce. Neměl jsem ani deku, ani slamník. Venku ještě ležel sníh a v cele bylo rozbité okno. Když jsem konečně usnul, drkotal jsem zuby a vyl ze spaní tak hlasitě, že jsem sám sebe budil. Pak nás odvezli na Bory, kde jsme dostali „přísnou izolaci“. Později jsme ve společné cele drali peří.
Jednoho dne mi oznámili, že jsem v seznamu do transportu neznámo kam. Vězni určeni k transportu byli ti s nejvyššími tresty. Obávali jsme se správně. Místo určení byl Leopoldov.
Z autobusů jsme vystupovali v chladné prosincové noci po pár krocích rovnou do cel. Nad námi se tyčila veliká stará pevnost. Brzy jsme si uvědomili, že sem poslali ty s nejvyššími tresty proto, aby tu co nejdříve zahynuli. Leopoldov byla nejhorší věznice v celém tehdějším Československu.
Byla nám nepředstavitelná zima. Po práci jsme se na celách zahřívali tak, že jsme na sebe pouštěli studenou vodu z kohoutku a třeli se rejžákem. Mě naštěstí později zařadili na uklízení tovární haly, kde bylo teplo. Náhoda tomu chtěla, že jsem také nějaký čas dělal holiče.
První rok jsme nesměli podat žádnou zprávu rodinám. Pak nám povolili dva dopisy a dvě návštěvy ročně. Nejhorší to bylo pro ty, kteří měli rodiny.
Nesměli jsme hrát hry a knihy jsme si mohli půjčit jen z vězeňské knihovny. Ale dovedete si představit, co to bylo za knihy. Bylo nám hrozně. Zvlášť těm, kteří byli zvyklí pracovat duševně. Byli tu univerzitní profesoři, biskupové, kněží a vysocí důstojníci. My mladí jsme rádi poslouchali jejich vyprávění a účastnili se tajných přednášek.
Snažil jsem se vžít do těch životních podmínek. Na svůj civilní život jsem si zakázal vzpomínat. Takové vzpomínky mukla oslabují. Bylo zapotřebí čelit hrozné přítomnosti.
Byl jsem mladý a těžko jsem mohl potlačit vzpomínky na dávná setkání s dívkami. Brzy jsem však musel pochopit, že je jen otázka stavu mysli umění ovládnout tělesné touhy. Podařilo se mi i tohle a proto jsem během celých osmi let neměl ani jednou poluci. Ženy prostě zmizely z mého života. Odumřela ve mně touha po nich.
Největším problémem bylo ovšem jídlo. Jeho odepřením bylo možné člověka trestat a lámat. Po mě chtěli, abych dělal špicla. Samozřejmě jsem odmítl a vysloužil si tak celý měsíc v korekci. Dostával jsem jen poloviční dávku hrozného vězeňského jídla a každou hodinu od šesti ráno do deseti večer dělat padesát dřepů.
My všichni z oddělení v nejvyšším patře – říkalo se, že jsme nebi blíž - jsme byli vyzáblí tak, že nám byli vidět žebra, nohy jsme měli oteklé až ke kolenům. Já jsem vážil padesát kilogramů.
Určitou spásou pro mě bylo, že mi objevili rozsáhlou tuberkulózu. Moji rodiče mi vymohli přerušení trestu a tak jsem se mohl léčit v civilní nemocnici v Praze. Do vězení jsem se naštěstí už nevrátil, protože přišla amnestie. V civilu jsem doučoval děti angličtinu, dělal jsem topiče a později mi moje žena pomohla dostat místo v geologickém průzkumu. Po úraze jsem pracoval až do důchodu v pohřební službě.
Helena Šidáková, vězněna 5 let Můj muž nebyl komunista, ale měl k tomu blízko. Až únor se ho strašně dotkl. Dostal se se stranou do konfliktu a vyletěl ze zaměstnání i ze školy. Doma jsme měli děcko. Zdálo se nejlepší odejít pryč. Šel hned v osmačtyřicátém. V Německu sehnal práci a vrátil se pro nás. Hledal pro mě a pro synka cestu ven. Našel nějaké spojení na Šumavě. Sám s námi nešel. Počítal, že o něm vědí a že se přes hranice dostane sám. Šly jsme tři ženy, já s dítětem. Průvodce nás v kopcích nechal a ani to jinak nemohlo dopadnout. Chytili nás. Ocitla jsem se i s dítětem v cele v Klatovech. Oba jsme byli v šoku. Zdeněček nechtěl jíst, nechtěl na záchod. Věznice byla plná kopečkářů. Když se rozneslo, že je tam patnáctiměsíční dítě, každý večer v osm začal celý barák zpívat Mozartovu ukolébavku. A já brečela.
Po deseti dnech mě pustili. Nevrátila jsem se do Prahy. Zůstala jsem v Novém Kníně u známého kostelníka. Tam si také pro mě zakrátko přijeli. Manžel stihnul utéct do lesa. S námi bylo zle. Nadávky, řvaní, rány. Obrátili dům naruby, rozpárali peřiny, všechno rozmlátili. Manžela nenašli, sebrali alespoň mě. Bránila jsem se, že mám malé dítě. Ale vyrvali mi ho z náručí a on křičel, jak zdivočelý máma, máma..Nakonec slíbili, že hned zavolají mým rodičům. Neznalá jejich metod, jsem jim uvěřila.
Výslech na Pankráci mě stál dvě vyražené plotýnky v páteři. Chtěli vědět, kde je manžel. Ty dny byly k nepřežití. Co je se Zdeněčkem jsem nevěděla. Mamince samozřejmě nezavolali. Zůstal na venkově. Jenže tam – spousta práce, nikdo neměl čas se o něj starat. Ale na vsi se to naštěstí nějak rozkřiklo a někdo se odvážil zajet do Prahy říct to našim. Až za čtyři dny si moje matka dojela pro dítě a našla ho v hrozném stavu. Myslela, že se z toho nikdy nedostane. Neusmál se, nemluvil, seděl, oči skleněné, jen opakoval: máma, máma. Opruzeniny do krvava, horečku, oči slepené ospalky. Trvalo celé týdny, než pomalu znovu začínal komunikovat.
Na manžela čekali tři neděle v Kníně. Nakonec ho dostali. Říkali mi: „Tak vidíš, mrcho, už je tady. Teď to všichni odnesete. Toho svýho parchanta už nikdy neuvidíš.“ Kde je dítě mi neřekli. Využívali to jako nátlak. Pak řekli, že mi ukážou muže. Zavřeli mě do skříně, přivedli ho do místnosti. Pak mě vytáhli ven. Vypadal hrozně. Pak mě propustili.
Když mě uviděl synek, najednou povídá: máma. Maminka slzela. Do té doby nepromluvil. Neviděla jsem ho šest neděl. Nehnul se ode mě. Celé měsíce mě sledoval estébák. Chodil za námi i na písek. Prostě všude. Nakonec mě zase zatkli. Tušila jsem to, ale byla jsem klidnější, protože jsem věděla, že o dítě je postaráno. Zatčeni byli kromě mě i rodiče mého muže a jeho bratr a naši známí. Celkem asi patnáct lidí. Manžel dostal doživotí, já dvacet let, mužovi rodiče po dvanácti, bratr jako mladistvý osm let. Po odvolání mi snížili trest na šestnáct a po šesti letech jsem dostala amnestii jako matka od Zápotockého. Zdeněček za mnou jezdil po třech měsících na návštěvu. Jednou, když už mě odvedli, se pověsil na zábradlí a křičel, ať mu vrátí mámu, že jí chce zpátky. Nemohli ho odtrhnout. Jako by dostal do ručiček křeč. Maminka byla hodně nemocná. Každou zimu měla těžký zápal plic. Ale vždycky se z toho silou vůle dostala. Zdeněček na ní visel. Čekala, až se vrátím.
Když jsem přišla z vězení, můj syn chodil do první třídy. Maminka za čtvrt roku zemřela. Můj muž přišel domů, když Zdeněček vycházel základní školu. Jako rodina jsme se znovu setkali po čtrnácti letech.
Marie Jadrná, vězněna 10 let *2. 2. 1923 -> Celá studentská léta jsem prožila v době bojů. Střední školu jsem studovala za Hitlera a z vysoké mě později vyhodili komunisté. Za druhé světové války jsme po maturitě nemohli jít na vysokou školu, protože školy byly zavřené. Pracovala jsem jako učitelka. Když jsme nemohli studovat, tak jsme dělali politiku. Hlavně jsme pomáhali lidem za hranice. Byla jsem členkou České katolické ligy. Katolíky komunisti hodně nesnášeli.
Po válce se otevřely vysoké školy a já jsem šla studovat medicínu. Mezitím přišel rok 1948 a my jsme opět navázali na naši válečnou protirežimní činnost. Dělali jsme různé letáky a pomáhali jsme lidem dostat se za hranice ČSSR. Roku 1950 mě vyhodili ze školy a zakrátko mě také zatkli. Napřed jsem byla ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Tam jsem strávila s přestávkami skoro dva roky. V noci někdy topili, ale třeba za trest, což bylo dost často, nezatopili. A byli jsme o zimě. Jednou mi byla taková zima, že jsem je prosila, aby mi dovolili chodit. „Budete chodit, ale zavřeme postel.“ Tak ji zavřeli. Ale až do druhého dne do večera. To znamená, že já jsem chodila asi od 11 hodin v noci asi do 9 hodin večer příštího dne, než se zase otevřely postele. Taky tam to jídlo… Oni většinou dávali vločkovou kaši. Ta byla pořád a zato jí bylo hodně málo. Byly jsme na samotkách. To jsi sama byla v malé cele, kde byla holá podlaha, holé stěny, akorát do zdi byla zasunutá postel, která se vytáhla a položila na zem. Ta postel byla tvrdá kovová deska a na ní byla slabounká matrace, takže jsi cítila celou tu kovovou podložku. Spát jsi musela tak, že jsi spala obličejem ke dveřím, aby na tebe viděli, ruce jsi musela mít na dece, nikoliv pod dekou, aby náhodou sis nechtěla něco udělat. Na Štědrý den, protože jsme byly všechny katoličky, a tehdy byl půst na Štědrý den, nám dali schválně párky. Samozřejmě jsme je jedly, protože když máš hlad, tak to sníš.
Ta Ruzyň byla strašná. Nakonec jsem byla odsouzena za velezradu a špionáž na 11 let. Celkem jsem odseděla deset let. U Hostinného byl pracovní tábor. Tam jsem byla nějaký čas a pracovala jsem na poli. Převážnou většinu trestu jsem si opykávala v pardubické věznici. Zpočátku jsem dva měsíce pracovala na pletárně, kde se pletly svetry. Ovšem později mě dali do nemocnice pro vězně. Dělala jsem tam praktickou, laboratorní i administrativní práci. To nebylo od komunistů prozřetelné, protože jsem se dostala k dokumentaci vězeňkyň. Dost často jsme vozili ženy do civilní nemocnice. Později už jsem si vytvořila síť lidí, o kterých jsem věděla, že pomohou. Takže, když odvezli některou ženu ven do civilní nemocnice, věděli o koho jde a snažili se jí pomoci. Bylo tam dost veřejně známých žen. Univerzitní profesorka Růžena Vacková, Fráňa Zemínová, maminka bratří Mašínů. Některé ženy pořádaly pro jiné přednášky ze všech možných oborů. Na ty já jsem z nemocnice chodit nemohla. Jednak proto, že jsme museli dohlížet nepřetržitě na nemocné a také proto, že by nás prostě nepustili. Ze začátku ty Pardubice byly tvrdý. Není možné srovnávat to třeba s Ruzyní, protože ta byla opravdu tvrdě tvrdá. Tam to vůbec nebylo možný. Ze začátku ty Pardubice ale taky byly dost tvrdé. To tam ještě byl zbytek Němek, které byly odsouzeny dříve, ale ty později propustili.
Bydlely jsme přímo v nemocnici. Nebylo to tam tak špatné. Bylo nás osm. Dvě uklízečky, dvě lékařky a my čtyři laborantky. Bydlely jsme po čtyřech. Někdo si řekne: „No jo, ona byla v nemocnici, to se měla.“ Ale to byla dřina. Ve dne v noci jsme museli chodit k pacientům. Měly jsme zodpovědnost za zdraví lidí a hodně jiných povinností. Horší to určitě bylo na ubytovnách, kde bydlelo třeba dvacet lidí na jedné cele. Ale později to i v těch Pardubicích bylo k vydržení. Poslední dobu pobytu se poměry dost uvolnily. Dokonce mě pouštěli samotnou jít do kuchyně nabrat vzorky jídla na rozbor. Nešel se mnou velitel. To už bylo k tomu šedesátému roku a to si asi hlídali, abychom o nich po propuštění moc špatně nemluvily.
Po návratu jsem bydlela u maminky, která za dva roky zemřela. Půlku bytu mamince sebrali a když zemřela, tak jsem to spolubydlícím vyměnila. Oni dostali dvě místnosti a já si nechala jednu. Pán, co tam bydlel, pracoval na ministerstvu vnitra. A oni na mě potom byli strašně zlí. Nechci to teď tady takhle říkat, protože oni ještě žijou. Měla jsem dost nočních, i deset za měsíc, a oni schválně mě třeba budili a tak. Tak jsem později požádala družstvo, aby jim nechali celý byt, protože mají dospívající dceru. Mně dali malinký byt, garsonku v Břevnově.
Nikdy jsem se nevdala. Chodila jsem s chlapcem, kterému jsem pomohla za hranice. Žil pak v Austrálii. Já jsem za hranice nechtěla. Po návratu z vězení jsem měla dost starostí a už jsem se nevdala.
Náhodou se mi podařilo po návratu z vězení dostat práci v nemocnici. Pomohlo mi, že jsem uměla rentgenovat a měli málo lidí, kteří to uměli. To bylo štěstí. Pracovala jsem v Motole a zůstala jsem tam až do penze.
Drahomíra Stuchlíková, vězněna 12 let *19.12.1919 -> Po válce jsem pracovala v obchodní komoře. V roce 1948 před volbami jsem šířila letáky, aby lidé na protest proti socialismu do volebních uren vhazovali bílé čisté lístky. Někdo ale mě a ještě jednu moji kolegyni udal a zatkli nás. Bylo mi 27 let. Po výslechu a pobytu na cele v Bartolomějské jsem byla šokována poměry, které tam panovaly. Na cele nás bylo deset. Absolvovaly jsme kruté výslechy. Jídlo jsme dostávaly v cínových hrncích, které smrděly mnoha neodstraněnými zbytky z předešlých jídel. Zůstala jsem tam několik měsíců. V roce 1949 jsem měla soud. Byla tehdy žhavá doba. Padaly vysoké tresty. Dostala jsem třináct let, z nichž jsem si nakonec odseděla dvanáct.
Začala jsem na Pankráci. Chodily jsme uklízet, do prádelny, sáčkárny atd. Pak mě převezli do Litoměřic. Tam byl velký hlad. Bachařky a personál kradli. Ale dostalo se to nějak ven a zlepšilo se to. Měly jsme tam taky štěnice. Domluvily jsme se a napsaly to všechno domů. Dopisy sice nikdy nedošly, ale vězeňská správa prostory věznice vyplynovala a byl klid. Musely jsme si všechno těžce vybojovat.
Vystřídala jsem mnoho věznic. Nejhůř bylo asi v Železovcích. Pracovaly jsme do úmoru na nekonečných lánech polí. Zažila jsem tam epidemii žloutenky. Na tři sta žen onemocnělo. Bylo to strašné.
V roce 1961 jsem byla amnestována. Nic jsem neměla. Musela jsem si půjčit šaty na cestu domů. Se sháněním práce jsme všechny měly velké problémy. Propustili nás na podmínku. Musely jsme dělat podřadné práce. Pracovala jsem na nákladovém nádraží a pak ve skladu Mototechny. Ale i na svobodě jsme zůstaly v kontaktu a pomáhaly si.
Z naší rodiny z politických důvodů byla vězněna moje sestra – devět let a můj manžel – dvanáct let.
Hilda Čiháková-Hojerová, vězněna 9 let Byla jsem za první republiky poslankyní za Lidovou stranu a v roce 1948 jsem na kandidátce byla na druhém místě. Pomáhala jsem lidem na západ. Měli jsme skvělou partu. Bratr našeho kamaráda byl velitel celníků. Když měl službu, mohli jsme převádět lidi. Sebrali mě v květnu 1948. Přišli pro mě v půl páté ráno. Bylo mi 37 let a měla jsem šestnáctiletého syna, kterého po mém zatčení okamžitě vyloučili z gymnázia. Můj manžel dr. Hojer se se mnou ihned dal rozvést a znovu se oženil se ženou o 29 let mladší. Brzy zemřel. Tatínkovi hned vzali penzi. Maminku jsem neviděla 9 let.
Bachaři byli sprostí, nevzdělaní, krutí. Vymýšleli a vyžívali se v nejrůznějších surovostech. Prošla jsem více než 10 věznic. Nejhorší to bylo v Ruzyni a na Pankráci. Jak zarachotily klíče, musely jsme si uvázat černou pásku přes oči, abychom nikoho neviděly a nemohly ho v budoucnu usvědčit. Pořád svítilo ostré světlo. Ve dne v noci. Při výslechu jsem přišla o pět zubů. Ze začátku, když ještě chodili na cely samostatně, nás obtěžovali. Když ale několik žen otěhotnělo, bylo nařízeno, aby chodili ve dvojici. Ty ženy byly v hrozné situaci. Jedna se moc bála říct o svém těhotenství manželovi. Byl to boj hodnot. Jít na potrat byl těžký hřích. Ale v takové situaci to bylo něco jiného.
Zavřeným matkám malé děti prostě odebrali a v mnoha případech dali k adopci, takže dotyčná žena své dítě už nikdy nenašla.
Také hygiena byla strašná. Záchod byl díra v zemi. Když jsem menstruovala, krev mi tekla po nohách, protože jsem prostě neměla nic, co bych mohla použít jako vložku. A to jsem z nervů krvácela i 7 týdnů. Jedna z nás musela podstoupit „gynekologické vyšetření“, které jí provedli špinavýma rukama. Pak byla několik měsíců v nemocnici.
Nasazovali nás schválně na těžkou práci. Nikde jsme nesměly mít ani den volna. Nejhorší byla práce ve sklárně.
Svého syna jsem už nikdy neviděla, protože během mého pobytu ve vězení zemřel. Po návratu se od nás odvrátili mnozí známí. Raději přešli ulici, aby mě nemuseli potkat. V kriminále nám vzali všechno, ale dali nám hluboké a krásné přátelství, za které bychom daly život.
Alois Sedláček, vězněn 7 let *7.3.1934 -> Můj děda byl před válkou podnikatel a starosta obce. Po válce ho komunisti prohlásili za Němce a zkonfiskovali mu majetek.
Už ve dvanácti letech jsem psal protistátní letáky a lepil je po vesnici. V roce 1953 mě ale chytili a odsoudili na sedm let nepodmíněně. Nejprve jsem byl vězněn na Pankráci, pak mě poslali do Jáchymova.
Bylo tam moc špatné jídlo a podmínky vůbec. Bachařům jsme říkali Rudé gestapo. Jejich velitel chodil jako důstojníci SS v naleštěných vysokých holínkách a s bičíkem v ruce. Hlad a neúnosné podmínky nás donutily ke vzpouře. Ta však byla potlačena a spoustu z nás poslali nejprve do Karlových Varů, kde nás vyšetřovali, pak do Chebu k soudu a odtud jsem putoval do Leopoldova.
První dny jsem strávil v korekci. Pak mi dali drát peří. Byla to nejhorší práce, co jsem kdy zažil. Norma byla 20 dg nadraného peří denně. Když jsme ji nesplnili, nedostali jsme svou 1 Kč denního výdělku. Měli jsme od toho zdeformované prsty. Po nějaké době jsem se dostal do lisovny plechů pro pelhřimovskou továrnu na zemědělské stroje. Tam to bylo lepší.
V červnu 1960 mě amnestovali. Na cestu mi dali 800 Kč jako mzdu za sedm let práce.
Miroslav Hampl, vězněn 2 roky Když mi bylo 19 let, bylo mi na pracovním úřadě v Zábřehu na Moravě sděleno, že musím v rámci přemísťování administrativních pracovníků odejít ze svého pracoviště Obnova (dříve Baťa) do těžkého průmyslu. Žádal jsem o přemístěnku do Šumperka, kde jsem měl trvalé bydliště. Sdělili mi, že „ano“, ale až splním jeden rok brigády za tehdější okres Zábřeh na Moravě. Asi po týdnu jsem byl donucen se domluvit na uranových jáchymovských dolech.
Při nástupu v Jáchymově jsem byl zaučen jako kolektor a přidělen na důl Svornost. Na pracovních dílech většinou pracovali odsouzení (MUKLi). Po krátké době jsem nabyl přesvědčení, že někteří tam jsou uvězněni protizákonně neprávem. Po určité době jsem ale zjistil, že tam je zavřena většina politických vězňů. Můj kamarád Jiří Pražák mě požádal o pomoc při útěku Bohuslava Pánka, odsouzeného za údajnou velezradu.
Dne 11. 10. 1952 po odpolední šichtě (asi ve 22.30) jsem dal jáchymovský průkaz Jiřího Pražáka, který ten den čekal v Jáchymově na autobusové zastávce, odsouzenému Pánkovi. Ten přišel na noční šichtu z vězeňského tábora Svornost. Já, Pánek a civil Hrůša jsme šli k nákladní bráně. Jelikož bylo po odpolední směně po 22 hodině, tak pracovník (složka SNB) na nákladní bráně obsluhoval i bránu do koupelen civilních zaměstannců. Tyto brány byly od sebe vzdáleny kolem 15 metrů a byly propojeny zvonkem, který používali většinou důlní, naddůlní a kolektoři. Při příchodu Hrůši a Pánka k nákladní bráně jsem několikrát zazvonil u civilní brány a spěchal jsem za nimi ke kontrole u nákladní brány. Pracovník SNB nás všechbny tři rychle odbavil, zajistil bránu a spěchal otevřít dveře pro civilní zaměstnance. Tím, že jsem mu před chvilkou několikrát zazvonil, proběhla kontrola urychleně (což jsme předpokládali a potřebovali) a pro odsouzeného Pánka nebyla tak důsledná. Kontrola jáchymovských průkazů a osob dopadla dobře a byli jsme s velikou radostí venku a odsouzený politický vězeň na svobodě. Před odchodem na bránu se přirozeně odsouzený vězeň Pánek převléhkl do předem připravených civilních šatů, bot a čepice, která byla důležitá k zakrytí jeho vyholené hlavy. Při odcházení na bránu nám zamával osouzený vězeň, který o útěku věděl – bývalý hokejový reprezentant Vlasta Roziňák. MUKL a dva kamarádi odcestovali vlakem do Prahy. Předpokládali jsme, že útěk politického vězně bude odhalen až ráno při společném nástupu vězňů na nástupišti tábora Svornost. Proto byl k útěku zvolen začátek noční směny.
Po měsíci vpadli do mého pokoje čtyři muži z StB. Po zjištění mého jména mě postavili čelem ke stěně. Všechno prohlíželi a úplně rozházeli mé osobní věci. Na můj dotaz, co jsem provedl mi bylo řečeno: „pojedete s námi, něco se vás zeptáme a oblečte se na ranní šichtu“. Pak mi dali pouta a tmavé brýle a odvezli mě na StB Jáchymov. Na tu šichtu jsem se již nikdy nedostal. Ráno jsem byl předveden k výpovědi a obviněn z napomáhání k útěku vězně. Toto obvinění jsem popřel a navíc jsem byl přesvědčern, že Bohuslav Pánek byl vězněn neprávem. Po prvním výslechu mě odvedli v černých brýlích do sklepní místnosti (vlhká cela) o rozměru 5x5 m, kde nás bylo 6-10 obviněných. Pod sklepním oknem místnosti byla palanda na spaní pro všechn osoby. Naproti železné dveře, vedle kýbl na potřebu (žanek) a žádná voda. Uprostřed stůl a lavice. V dalších dnech při výsleších se střídali vyšetřovatelé. Někteří používali i rány a kopance (měl jsem vyražené dva zuby). Jelikož jsem nechtěl podepsat protokol, který si vyšetřovatelé napsali sami, přišel trest s výhružnou poznámkou vyšetřovatele: „Buď podepíšeš nebo půjdeš do korekce a budeš tam tak dlouho, až na tobě poroste mech!“ Nastaly pro mě krušné Vánoce, které jsem prožíval v korekci. Byla to sklepní místnost veliká 4x5 stop gumáků č. Velikosti 7, které jsem měl dosud obuté na ranní směnu. Po stěnách stékala voda, bez oken, železné dveře se špehýrkou a kýbl na potřebu. Celou dobu jsem byl ve tmě. Jídlo bylo jen dvakrát denně. Černá káva, kousek chleba, polévka, brambory nebo knedlíky omaštěné tzv. „mastným se zelím“. Ani v nejkrutějších mrazech se v korekci netopilo a to zanechalo stopy na mém fyzickém zdraví. Později jsem nebyl schopen řeči. Na otázky jsem odpovádal velice těžce. Po mnoha dalších dnech krutých a nepříjemných výslechů jsem podlehl nátalku a strachu a podepsal to, co si vyšetřovatelé ve své nemorálnosti přáli a napsali.
Byl jsem odsouzen ke třem letům nepodmíněně, k peněžité pokutě a ztrátě občanských práv.
Koncem září roku 1953 při příjezdu do vězeňského tábora Svatopluk v Horním Slavkově jsem přestal být Miroslav Hampl a bylo mi dáno označení AO-16953. V dolech, kde jsem přišel do styku se silně radioaktivní uranovou rudou, jsem neměl žádné ochranné pomůcky. Rudu MUKLi přebírali holým arukaam. Každý den před prací i po práci jsme měli společný nástup. Po příchodu z práce, mokří a špinaví, jsme museli stát i několik hodin, zvláště v zimě a špatném počasí.
V roce 1954 jsem byl podmínečně propuštěn. Byl jsem důrazně poučen o mlčenlivosti k dění na táboře. Byla mi dána umístěnka na práci do těžkého průmyslu a dvakrát za měsíc jsem se musel hlásit na SNB v Šumperku.
Jelikož jsem prodělal spoustu nemocí, tak musím zdůraznit, že nádorové onemocnění kůže se přičítá mému přímému styku s radioaktivním materiálem v jáchymovských dolech.
Zdenka Boušková, vězněna 10 a půl roku *9.2. 1925 -> Dostala jsem se do toho tak, že jsem byla zaměstnaná u jedné soukromé firmy, kde jsme byli samí mladí lidé. Dobře jsme si rozuměli a vzájemně si pomáhali. Měli jsme rozdělenou pracovní dobu a v mezičase dvě hodiny pauzu na oběd. To jsme chodívali třeba na plovárnu nebo když bylo ošklivo, tak jsme šli do cukrárny. Tam jsem se seznámila se svým pozdějším komplicem Milošem Špryslem. Pracoval ve vedlejším oddělení a byl mým nadřízeným. Občas mi dával nějaké pokyny, třeba někam zajít nebo ho zastoupit v některých záležitostech. Později jsme se víc skamarádili a on mi začal dávat mimopracovní úkoly. Tak jsem se stala spojkou skautské protikomunistické skupiny Zpravodajská brigáda, kterou Miloš Šprysl vedl, a která fungovala už za druhé světové války. Pak přišel rok 1948 a začala se likvidovat firma. Šéf se nakonec vystěhoval do Anglie a poměry u firmy se velmi zhoršily. Najednou byli do firmy přijati dva šoféři navíc. Zaměstnanci si stěžovali, že v situaci, ve které se firma nachází, je počet čtyř šoférů neúnosný. Při jednání závodní rady vyšlo najevo, že přijetí šoférů bylo firmě nařízeno. Bylo jasné, že jsou to nastrčení špiclové StB. Kontrolovali, co se ve firmě děje. To byl můj konec. Nakonec jsem dostala pokyn, že bych si měla hledat jiné místo. V té době jsem chtěla stejně odejít, ale byla jsem v deseti firmácha žádná mě nevzala. Byla jsem navíc v situaci, kdy jsem doma měla nemocného otce. Poslední podnik mě prozradil, že by mě přijali, protože mám báječný pracovní posudek, ale je tam dodaatek, že jsem politicky neuvědomělá. Na základě toho se mě všechny ty firmy bály vzít. Pak jsem zašla na svou firmu na právní oddělení a řekla, že je to nefér, že mi dávají takový posudek. Oni řekli, ať se nebojím. Že teď je taková doba, komunisti mají navrch, nikdo neví, co bude dál. Nakonec jsme se dohodli a oni mě tam nechali. Přeřadili mě ale na podnikové ředitelství a ani tam jsem nebyla dlouho, protože si pro mě přišli a zavřeli mě.
O tom nechci mluvit a nechci se k tomu vracet. Estébáci mě vyšetřovali v bývalé Pečkárně. Pak jsem čekala na Pankráci na soud. Před soudem mě volala vrchní z věznice a říkala mě, že budu mít soud a že to bude soud proti americkému velvyslanectví. Říkala jsem jí, že s tím nemám nic společného. Začala na mě řvát, že takovou lhářku, jako jsem já ještě neviděla. Dozvěděla jsem se až u soudu, za co jsem vlastně souzená.
U soudu jsem se setkala s hlavními členy skupiny. Byli tam Miloš Šprysl, Veleslav Wahl, kapitán Jaromír Nechanský a další. Dva posledně jmenovaní byli popraveni. Původně jsme prý všichni měli návrh na provaz a před soudem jsem měla výslech a říkali mi, že jsem toho tolik neudělala a že mě pustí domů od soudu. Nevěřila jsem jim, ale oba vstali a řekli: „My vám dáváme čestný komunistický slovo, že vy jste tolik neudělala a na nás záleží a podle toho, jaký my dáme posudky, tak se soud zařídí. My budeme sedět v hledišti a jestliže dostanete nějaký trest, tak nám můžete plivnout veřejně do očí.“ Samozřejmě, že tam nebyli. Ještě se ujišťovali, zda si dovedu uvědomit, co to znamená „čestné komunistické slovo“, zda mi dochází jeho hodnota. Pochopitelně jsem jim nevěřila, byla to habaďůra.
Byli tam dělníci z fabrik, kteří pískali a křičeli: „Popravte je, popravte je!“ měli z toho prostě senzaci.
Dostala jsem 18 let odnětí svobody.
Odseděla jsem plných 10 let a 6 měsíců. Vrátila jsem se ve svých 35 letech.
Nejprve jsem byla v Mladé Boleslavi. Lepily jsme tam pytlíky. V sousední cele byli muži. K nám do cely se jeden provrtal a poslal mi nějaké noviny. Za trest mě poslali do prádelny. Tam se drhlo všechno ve studené vodě rejžákem. Byly to bílé pracovní oděvy zaprášené z cihelen a dolů. Musely jsme to vydrhnout do běla. Měla jsem z toho malíček silnější, než palec, jak jsem křečovitě držela ten rejžák.
Pak jsem byla v Rakovníku. Tam jsme pracovaly v šamotce. Skládaly jsme horké cihly a dlaždičky. Točila se mi tam hlava a ty horké cihly, ty se skoro nedaly ani udržet. Jedna z nás tam z toho padla. Zatočila se jí hlava. Chrstli na ní vodu a musela pracovat dál.
Pak jsme všechny, kdo měly tresty nad deset let, odvezli do Pardubic. Tam jsme dělaly různé těžké práce. Hlavně jsme vykládaly vagóny s cihlama. Když jsme čekaly návštěvu, vypraly jsme si oblečení, abychom vypadaly trochu slušně. Před návštěvou nás poslali v těch čistých šatech vyložit celý vagón cihel.
Nakonec jsem se dostala do Žielezovců. Tam jsme pracovaly na poli. Byla to velká dřina. Když jsme šly utahané z pole a jeden bachař nám začal maďarsky nadávat, že jsme český bestie a svině líný a takové výrazy používal. Řval ať sebou hneme, nebo nás požene bičem. Aranka Rosenbergová rozuměla maďarsky a tak se taky do něj maďarsky pustila. Řekla, že to bude hlásit na velitelství. Docela ho to zarazilo a pak už se to neopakovalo.
Veliké štěstí bylo, že jsme byly skvělá parta. Byly ale mezi námi i vražedkyně. To byly hrozné příběhy a bylo někdy nepříjemné s nimi být na cele a spát v jejich blízkosti.
Otomar Hana, vězněn 3 a půl roku *29. 5. 1927 -> Po maturitě jsem v roce 1947 zahájil studium na diecézním bohosloveckém učilišti v Českých Budějovicích. Tam jsem studoval až do roku 1950, kdy byla zákonem zrušena všechna bohoslovecká učiliště v republice a povoleny pouze dvě teologické fakulty, v Praze a v Bratislavě. Tyto fakulty byly pod přímou komunistickou kontrolou a proto nám biskupové nedoporučovali studium na nich. Bohoslovci, kteří uposlechli jejich rady a nepodali přihlášku na uvedené fakulty, byli povoláni k výkonu vojenské základní služby v tzv. Pomocných technických praporech (PTP). Tak jsem se stal roku 1950 „černým baronem“. Neměli jsem téměř žádné vycházky, neustálá politická školení – bezobsažná demagogie, stupidní oficíři, omezení a nadmíru „přičinliví“ poddůstojníci. Všude plno nasazených informátorů. Na návštěvy domů nebylo ani pomyšlení. K tomu zničující fyzická dřina a po ní ještě „vojenský výcvik“, který měl jediný cíl – odčerpat nám zbytek fyzických sil, který nám zůstal po celodenní těžké fyzické práci.
V roce 1952 jsem onemocněl na hnisavý zánět dutiny čelní a rozhodnutím vojenského lékaře ve vojenské nemocnici v Olomouci jsem byl neschopen práce na volném prostranství. Proto jsem vypomáhal v kuchyni, ve skladu, v kancelářích a držel služby na ubikacích.
Zatčen jsem byl spolu s dalšími vojíny 12. prosince 1952. Po estébáckém způsobu mě odvezli v poutech a se zavázaným očima do věznice v Praze-Ruzyni. Také výslechy měly typický styl té doby. Trvaly řadu hodin, vyslýchající se při nich střídali, vyhrožovali vysokými tresty a řvali. Mé nejdelší vyšetřeování thoto typu trvalo plných 18 hodin. Mezi mými vyslýchajícími byl i pozdělší církevní tajemník v Horšovském Týně jménem Bílý. Když jsem se s ním po propuštění z věznice potkal v Horšovském Týně a připomněl mu, že mne v Ruzyni vyslýchal, zapřel to. I přes to, že mi tenkrát před výslechem řekl své jméno a odkud je.
Během vyšetřovací vazby v Ruzyni jsem byl na samotce od prosince 1952 do června 1953. Pak jsem byl převezen na Loretu a tam jsem byl vězněn až do soudu v říjnu 1953.
V rozsudku Vyššího vojenského soudu v Praze jsem měl toto:
„Obviněný vojín v záloze Otomar Hana je synem úředníka. Jako student čítával různé encykliky, které Vatikán již v roce 1921 a v následujících letech vydával proti komunismu. Takto se stal náboženským fanatikem. Jeho nepřátelský poměr k našemu lidově demokratickému zřízení se ještě více vyhranil po Vítězném únoru 1948. Již v roce 1950, na výzvu jisté osoby se zapojil do protistání jocistické skupiny, přičemž se seznámil i s páterem Dvořákem, který dokonce této protistání činnosti požehnal. Obviněný Hana se dozvěděl již od pátera Dvořáka, že konečným cílem jocismu je podvracení nynějšího zřízení republiky a byl informován o nových poměrech, v nichž by se mohlo náboženství vykonávat podle příkazů Vatikánu. Proto, když se v Bochoři seznámil s nepřátelskou jocistickou činností, ochotně se do ní zapojil a pomáhal rozmnožovat různé tiskopisy v rámci jocistické činnosti.
Obviněný Hana prohlásil u hlavního líčení, že se cítí vinen. Doznává, že věděl, že činnost jocistická není dovolena státní mocí a že konečným cílem jocismu je podvracet nynější zřízení republiky a obnovit u nás poměry, v nichž by se mohlo náboženství vykonávat podle příkazů Vatikánu.“
Odsoudili mě k třem a půl letům odnětí svobody a propadnutí jedně třetiny jmění státu.
Trest jsem si odpykával nejprve ve Valdicích, kde jsme drali peří a museli plnit přísné normy. V červnu 1954 mě převezli na tábor Mariánská na jáchymovsku, kde jsem fáral v uranových dolech. V amnestii na počest nástupu prezidenta Zápotockého vyhlášené v květnu 1953 mi byl trest snížen o 11 měsíců. Převezli mě tedy do Ruzyně a odtud mě propustili 15. 3. 1954, měsíc před vypršením původního trestu, s podmínkou na tři roky.
Po návratu do Domažlic mne přemlouval tehdejší náčelník StB Domažlice Karel Svoboda, abych pokračoval ve studiu bohosloví na theologické fakultě v Praze, řízené i nadále lidmi bezvýhradně poplatnými komunistickému režimu. Samozřejmě jsem to odmítl. A tak pro mně měli v domažlickém okrese jen místo v cihelně nebo kamenolomu.
Jiřina Hošková, vězněna 9 let *6. 11. 1926 -> Studovala jsem latinu a dějěpis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala jsem pro katolické hnutí vysokoškolských studentů. Ve stejné skupině byl i můj budoucí muž Josef Hošek (29.4 1922 – 4.5 2001), který v té době studoval matematiku a fyziku. Byla jsem zatčena 25.10 1951 ještě v době studií.
Celý rok jsem strávila ve vazbě, společně asi s třicítkou dalších lidí. Dali dohromady brněnskou a pražskou skupinu. Všichni jsme dostali velezradu a špionáž. Já a můj budoucí manžel jsme dostali každý 15 let odnětí svobody nepodmíněně.
Odvezli mě do Pardubic, kde jsem pracovala nejprve v káblovně. Později se mi podařilo namluvit bachařům, že jsem vyučená švadlena a tak mě dali na šití. Odmítala pracovat v neděli, protože jsem byla a jsem katolička a tohle jsem si nedala vzít i za cenu různých postihů. Celou dobu mě posilovala víra v Boha a moc mi to pomáhalo.
Často nám prováděli takzvané filcunky. To byly prohlídky, kdy obraceli všechno naruby. Hledali hlavně tužky a papíry, ale většinou nic nenašli. Zbyla po nich jen strašná spoušť.
V Pardubicích jsme dostávaly tzv. lágrové poukázky. Byla to jakási normovaná odměna za práci. Mohly jsme si za to nakoupit hygienické potřeby, cukr a psí suchary. Všechno bylo ale velmi omezené.
Byla tam dost hrozná hygiena. Umývárna s velikýma korytama, kde tekla jen studená voda, záchod na cele byl díra do země na turecký způsob.
V roce 1959 jsem byla poslána do Želiezovců, kde jsem strávila několik měsíců. Na zbytek trestu jsem pak byla převezena do Bratislavy, protože se zde zakládala švadlárna.
Propustili mě na amnestii v roce 1960. Mého nastávajícího muže ale až o pět let později. Svatbu jsme tedy měli až v roce 1965, v mých 39 letech. Rodinná rada rozhodla, že se budu starat o děti švagrové. Dělala jsem to ráda a částečně mi to vynahradilo, že jsem vlastní děti neměla.
Stanislav Kosík, vězněn 8 let 3. 11. 1932 -> Po válce jsem dělal obchodního příručího ve Svazu brannosti. Měli jsme neevidované zbraně. Když Svaz přebíral Svazarm (po r. 48) zbraně putovaly do rukou členů Svazu brannosti jako nástroje odboje. „Měl jsem pistoli s tlumičem a samopal Bereta.“ Jeden z nás ukázal neopatrně zbraň, následovala prohlídka s detektory a monstrproces, kde z nás udělali ozbrojenou teroristickou skupinu, která chtěla ohrozit veřejnost. Prošel jsem tvrdými výslechy: Mířili nám na hlavu pistolí, típali cigarety o kůži, vyhrožovali likvidací rodiny, na cele každou hodinu ve dne v noci rozsvěceli světlo a vyšetřovaní se museli hlásit, nedávali nám jídlo. Po třech dnech takového teroru jsem podepsal přiznání. Odsoudili mě k 22 letům nepodmíněně.
Prošel jsem Kartouzy, Mírov, Leopoldov, Bitýz. Seděl jsem s elitní společností. S důstojníky RAF, vysokými církevními hodnostáři. Byla to dobrá škola. Nejhůře zacházeli s církevními hodnostáři. I přes svůj věk museli dlouhé hodiny běhat na dvoře věznice. Všichni společně jsme putovali dál a dál na východ, až do Leopoldova. Počítalo se s kolonizací ČSSR Sovětským svazem a my jsme měli být přesunuti do sovětských gulagů, kde se těžila rtuť, byla velká úmrtnost a proto potřebovali nové a nové síly. To se naštěstí nestalo a v roce 1955 se poměry trochu zmírnili. Já jsem pak putoval zpátky do Čech do tábora Bytíz. Seděli jsme společně s kriminálními zločinci. S vrahy. Všichni šli na amnestii domů. Na nás se nevztahovala. Já jsem šel domů až v roce 1961 z Valdic.
Po propuštění jsem dělal krysaře. Byla to skvělá práce. Později jsem pracoval v železářství. Dodnes mám zbrojní pas a nosím zbraň.
Eduard Zenkl, vězněn 10 let *18.8.1931 -> Po válce jsem dělal ve Svazu brannosti. Měli jsme neevidované zbraně. Když Svaz přebíral Svazarm (po r. 1948) zbraně putovaly do rukou členů Svazu brannosti jako nástroje odboje. „Měl jsem pistoli s tlumičem a samopal Bereta.“ Jeden z nás ukázal neopatrně zbraň, následovala prohlídka s detektory a zatčení. V tom týdnu v sobotu jsem se měl ženit. Moje tehdejší dívka byla těhotná. Dítě bohužel tři měsíce po narození zemřelo. V monstrprocesu z nás udělali ozbrojenou teroristickou skupinu, která chtěla ohrozit veřejnost. Stálo mě to příštích deset let života.
Seděl jsem v Kartouzech, v Týnu v Podkrkonoší, kde jsme pracovali v uhelném dole a pak jsem byl deportován do Jáchymova. Byl jsem v táboře Barbora – vršek. Podmínky byly kruté. K jídlu jsme dostávali 32 dg chleba, 3 brambory a tuřínovou polévku jako denní příděl a k tomu asi dva litry vody a řídkou meltu místo kávy. Špatné to bylo i s oblečením. Museli jsme nosit vězeňské mundúry, na kterých byl vpředu červený kruh, jako terč a vzadu trojúhelník s písmenem S. V čem jsme fárali, v tom jsme chodili i mimo směnu. To znamenalo mít stále na sobě špinavé, radioaktivní vodou nasáklé věci. To bylo nejhorší v zimě, kdy na nás mokré oblečení tuhlo. A to jsme museli absolvovat neustálé nástupy, kdy jsme stáli v mrazu a sněhu v koridoru tábora třeba několik hodin.
Měli jsme neúnosnou pracovní normu. Když ji někdo z nás nesplnil, musel místo odpočinku jít s další šichtou zpátky pod zem.
Z Jáchymova mě převezli do Slavkova, pak na důl Prokop a potom do Příbrami do tábora Vojna. Odtud jsem putoval na tři měsíce do Leopoldova a pak zpátky do Čech na Bitýz, odkud mě propustili po na „svobodu“.
Dvakrát týdně jsem se musel hlásit na SNB, v zaměstnání jsem měl právo jen na tři týdny dovolené místo měsíc a jen maximálně dvoutřetinový plat. Oženil jsem se. Mojí ženě vyhrožovali. Pak trpěla. Musela si znovu udělat výuční list při zaměstnání. Nemohli jsme mít děti a znemožnili nám i si nějaké osvojit.
Antonín Pavlík, vězněn 1 rok 15. 1. 1930 -> Pracoval jsem od roku 1945 u nás v pohraničí jako lesní praktikant. Část hranice orlovického polesí byla totožná s hranicí republiky s Bavorskem. Po únoru 1948 se změnila v „hranici míru a socialismu s kapitalistickým světem“. Říkalo se tomu studená válka. Na jaře roku 1948 jsem potkával při pochůzce revírem nápadně mnoho „turistů“, kterří se snažili vzbudit dojem, že mají obavy, aby z neznalosti nepřekročili hranice do Bavor. Tak jsem jim vždycky řekl, kudy mají jít.
Byl jsem zásadový odpůrce komunismu. Později se na mě začali obracet známí s žádostmi o pomoc při přechodu hranic. Nikomu jsem neodmítl.
V listopadu 1948 mě požádal můj spolužák Josef Mikoláš, abych se podílel jako poslední článek na převedení jednoho člověka do Bavor. Informoval mě, že jde o organizovanou akci, která jde přes Plzeň, Prahu a má končit u nás v Orlovicích.
Jednou po setmění přivezl Josef Mikoláš na motocyklu člověka, který se představil jako pronásledovaný bratislavský novinář Markus. Vydali jsme se na cestu k hranici. Postupovali jsme pomalu a obezřetně. Než jsme přešli silnici Nýrsko-Všeruby, čekali jsme bezmála hodinu. Jak jsme ale vstoupili na silnici, obklopili nás příslušníci SNB, kteří tam na nás čekali. Okamžitě mě oddělili od Markuse. Již nikdy jsem jej pak neviděl. Ani u soudu, ani jinde. Táhlo mi to hlavou. Evidentně v tom byla nějaká zrada.
Do protokolu jsem řekl, že jsem při návratu z večerní čekané potkal člověka, který mě požádal, abych mu ukázal cestu přes hranice. Vyšetřovatel mi dal bez sebemenšího komentáře podepsat protokol a pak mě odvedli na celu.
Druhý den ráno jsem uviděl z okna pochodovat na vězeňském dvoře oba Mikoláše a jednoho souseda, který se na akci také podílel. Bylo to jasné. Sebrali celý řetěz.
Došlo mi, že Markus musel být nasazený agent.
Můj původní protokol mi otloukli o hlavu a začal ten pravý nefalšovaný estébácký výslech. Trval asi dva měsíce. Pak mě převezli do Bartolomějské a tam to pokračovalo. Nebylo to nejhorší, i když taková rána pěstí, v níž jsou sevřeny klíče, není nic příjemného. Během čtrnácti dnů mi tam vyrazili dva zuby.
U soudu mi vyměřili, protože jsem byl mladistvý, „jenom“ osm měsíců vězení, zrátu čestných občanských práv na 3 roky a peněžitou pokutu 10000,- Kčs. Prokurátor byl nespokojen s výší mého trestu a odvolal se. Já jsem mezitím putoval na jáchymovsko, kde jsem pobyl tři měsíce.
V odvolacím řízení mi přidali navíc čtyři měsíce. Trest jsem si odpykával v Plzni a také Žihli u Žatce, kde jsem pracoval v cihelně. Krátce před výstupem si mě vyzvedli estébáci a snažili se mě vsadit do tábora nucených prací v Příbrami. Dodnes nevím, z jakého důvodu k tomu nedošlo.
Ale ani tak jsem neměl vystaráno. Aby prý se ze mne stal uvědomělý a pracovitý člověk, dali mě na 26 měsíců k PTP.
Vojtěch Klečka, vězněn 14 let a 3 měsíce *1921 -> Narodil jsem se jako třetí dítě svých rodičů v únoru 1921. krátce potom naminka těžce onemocněla (Parkinsonova nemoc) a až po více jako šestnácti letém utrpení zemřela. Tatínek pracoval v Brně u stavební firmy jako stavbyvedoucí. My děti dirigovány maminkou z postele jsem museli vařit, uklízet, prostě dělat všechno, aby rodina žila. O čtyři roky starší bratr se vyučil číšníkem a odjel do Francie, kde s vyznamenáním studoval na vysoké hotelové škole. Sestra Tonička zůstávala doma a já jsem se také vyučil číšníkem. Po vyučení jsem odjel do Berlína, kde jsem pracoval jako číšník v jídelních vozech. V srpnu 1943 jsem byl totálně nasazen do továrny na letecké motory ve Vídni. Tam jsem se téměř po čtyřech letech setkal se svým bratrem, který v té době pracoval jako desinfektor při organizaci Toth na pobřeží, kde byla německá vojska. Slovo dalo slovo a tak jsem se stal spojkou mezi Vídní a Prahou. Trvalo to až do září r. 1944, kdy jsem odjel do Prahy na dovolenou a večer, když jsem šel do hotelu Belveder, mě zatklo Gestapo, které tam čekalo na bratra. Toho zatkli asi kolem půlnoci. Mě po týdenním vyšetřování pustili. S bratrem jsem se setkal až po skončení války v Brně. Tam jsem se dozvěděl, že jsem pracoval pro ruskou „Rudou kapelu“. Do Svazu národní revoluce jsem nevstoupil. Považoval jsem za povinnost něco dělat proti zlu. A tenkrát mi tatínek řekl: „fašisté jsou zločinci, ale komunisté jsou stejná sebranka“.
Znovu jsem pracoval jako číšník, oženil jsem se a narodil se nám syn. Přišel únor 1948 a tátova slova se potvrdila. Měl jsem spoustu kamarádů a známých, kteří chtěli utéci, ale nevěděli kudy. Otec mé manželky se narodil kousek od hranic na Šumavě, tak jsem tam zajel a nic netušící příbuzný mě vodil téměř kolem patníku a bylo rozhodnuto. Převedl jsem mnoho lidí a ani jediného jsme neztratili. Jenže vinou jendoho z členů naší skupiny jsem byl 17.6.1949 zatčen. To už však byl zatčen a odsouzen můj bratr, jako šéfagent čsl. Zpravodajské služby v západním Německu, vojenským soudem americké armády ke dvaceti letům vězení. A tak to stále víc vypadalo, že by mě propustili a mohl bych pro ně pracovat. Jenže kolem 20. 7. 1949 m převezli do Brna a vypadalo to velice slibně. Za dalších asi deset dní mě eskortovali zpět do Prahy. Jak se říká: spadla klec. Vsechno to, co bylo proti mně v protokolech jsem přiznal, memělo cenu zapírat, ael s vděčností jsem si po dlouhé době vzpoměl na bratra, kterému jsem nemohl odpustit, že i po ukončení války dál dělal pro bolševiky. Ten mi ve Vídni, když jsem se jej ptal ro koho vlastně dělám, řekl: čím méně toho víš, tím méně také prozradíš a cokoliv budeš dělat, nezatahuj do toho jiné, pokud to není nezbytně nutné. Souzen jsem byl pro velezradu, špionáž a nedovolené ozbrojování. Dostal jsem doživotí. Byl jsem eskortován do věznice Bory, odtud do Leopoldova, kde jsem byl do roku 1955. Po jedenáctidenní hladovce mě přemístili na tábor Svatopluk a pak tábor Vojna. Tam jsem za nedovolený styk s civilním zaměstnancem byl třicet dní v korekci a po výkonu tohoto trestu jsem byl přeložen na tábor Bitýz, odkud jsem byl propuštěn na svobodu. Moje žena a dvě malé děti (druhé se narodilo těsně po mém uvěznění) na mě čekaly celých čtrnáct let a tři měsíce. Musely se vystěhovat z třípokojového bytu do jednoho špinavého pokoje. Moje žena se musela kromě dětí starat ještě o svou matku, která měla těžkou tuberkukózu. Za prvních šest let věznění jsem mohl domů poslat celých 18 Kčs. Amnestie se na mne, jako na přímého agenta CIC a vedoucího skupiny, nevztahovala. Byl jsem propuštěn až v roce 1963. V roce 1990 jsem byl rehabilitován.
Jaromír Jarmara
Josef Fialka
Josef Vykoukal
Karel Geschnatel